Němečtí intelektuálové byli v roce 1789 po francouzské revoluci vtaženi do politických otázek a Kant nebyl výjimkou. Klíčové prvky jeho politické filosofie byly zveřejněny v esejích jako „Teorie a praxe“ (1793) a „Věčný mír“ (1795) před jejich formálním výkladem v díle Metafyzika mravů (1797).
Pokračovat ve čtení „14. Závěrečná dekáda Kantova veřejného a soukromé života“13. Plán a autonomie
Kantova kritika teleologického soudu ve druhé polovině Kritiky soudnosti má dokonce komplikovanější rozvrh než jeho estetická teorie. Práce vychází jak z biologie osmnáctého století – která započala debatu trvající až do dvacátého století o tom, zda lze organismy chápat na základě pouze mechanických pravidel –
Pokračovat ve čtení „13. Plán a autonomie“12. Vkus a autonomie
Pod názvem „reflektivní soud“, který je definovaný jako takové použití soudu, kterým se pokoušíme objevit spíše neznámé univerzálie pro dané či existující jednotlivosti než pro tyto jednotlivosti použít (již) existující univerzálie (5: 179-80), má Kritika soudnosti co do činění se třemi zjevně zcela odlišnými předměty:
Pokračovat ve čtení „12. Vkus a autonomie“11. Svoboda vůle a nejvyšší dobro
Poté, co jsme uvažovali o některých praktických dopadech Kantovy představy autonomie, tak se nyní obrátíme k jejím metafyzickým důsledkům. Kant se pokouší ve III. oddílu Základů dokázat, že kategorický imperativ, který byl vyvozen ve II. oddílu z analýzy pojmu svobodných a rozumových bytostí, nás obecně opravdu zavazuje k tomu, abychom dokázali, že jsme skutečně svobodné a rozumové bytosti.
Pokračovat ve čtení „11. Svoboda vůle a nejvyšší dobro“10. Povinnosti práva a povinnosti ctnosti
Kantovo pravidlo morálky v Základech dává vzniknout čtyřdílnému roztřídění povinností, které plyne z křížení dvou rozdělení, a to: rozdělení mezi povinnostmi k sobě samému a k druhým, a rozdělení mezi povinnostmi dokonalými a nedokonalými.
Pokračovat ve čtení „10. Povinnosti práva a povinnosti ctnosti“9. Hodnota autonomie a základů etiky
Kant ve své teoretické filosofii tvrdil, že si můžeme být jisti pravidly, které vznikají kombinací forem našeho smyslového vnímání a rozvažování, jako výsledků naší vlastní intelektuální autonomie;
Pokračovat ve čtení „9. Hodnota autonomie a základů etiky“8. Iluze teoretického rozumu
Kant v „Transcendentální dialektice“ tvrdí, že nauky tradiční metafyziky jsou iluze, které vznikají z pokusu používat kategorie rozvažování k tomu, aby se získaly informace o objektech za hranicí našich forem intuice [smyslového názoru].
Pokračovat ve čtení „8. Iluze teoretického rozumu“7. Pravidla usuzování a základů vědy
Kant postupuje od kategorií k základům přírodní vědy několika kroky. Zaprvé tvrdí, že se kategorie, které mají zatím pouze logický obsah, musí učinit „stejnorodými“ se zkušeností, nebo se musí přetvořit do forem, které můžeme skutečně zakoušet.
Pokračovat ve čtení „7. Pravidla usuzování a základů vědy“6. Čisté pojmy rozvažování
Jedna část Kritiky s názvem „Transcendentální analytika“ hloubí nové základy tvrzením, že nejzásadnější kategorie jak myšlení, tak forem vnímání jsou samy lidské produkty, které jsou pak nutnými podmínkami pro možnost zkušenosti.
Pokračovat ve čtení „6. Čisté pojmy rozvažování“5. Prostor, čas a transcendentální idealismus
První část Kritiky, „Transcendentální estetika“, má dva cíle či záměry: ukázat, že máme syntetické poznání a priori prostorových a časových forem vnější a vnitřní zkušenosti, které se zakládá na našich čistých intuicích [smyslových názorech] prostoru a času;
Pokračovat ve čtení „5. Prostor, čas a transcendentální idealismus“