Čas proniká naši zkušenost jako jedna z nejobecnějších kvalit (čas je všudypřítomný tam, kam až sahá naše zkušenost) a je nejzákladnějším pojmem v teoriích fyziky. Z těchto důvodů se otázce času ve filosofii věnovala a věnuje velká pozornost.
Úvahy o našem řádně-časovaném jazyku, který v sobě odráží naši zkušenost s časem, dovedly mnohé k tomu, aby mezi časem a existencí předpokládali vztah, který je důležitý pro metafyziku. S takovým tušením úzce souvisí i tvrzení, že čas se odlišuje od prostoru, a to zásadním a závažným způsobem.
Rozvoj fyzikálních teorií, od newtonovské dynamiky přes relativistické teorie, až po statistickou a kvantovou mechaniku, měl hluboký dopad na filosofické pohledy na čas. Relativita ohrožuje představu obecné (univerzální), celkové (globální) současnosti, a tím také představu domnělé spojitosti mezi časem a existencí. Spojitost mezi časovým (řádem) a kauzálním řádem v teoriích relativity, a mezi asymetrií času a entropickou asymetrií ve statistické mechanice, předpokládá různé „zjednodušující (redukční)“ popisy časových jevů.
A konečně, zásadní rozdíly mezi časem, jak se jeví ve fyzikální teorii, a časem, jak se jeví v naší bezprostřední zkušenosti, poukazují na závažné a obtížné problémy, které se týkají vztahu mezi časem „teorie“ a časem „našeho bezprostředního povědomí či bezprostřední zkušenosti“.
Sklar, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 19. 5. 2021)