BMZD30.12GDD220.221
V dnešním druhém čtení z Listu Židům jsme slyšeli, že „každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. (Velekněz) musí podávat oběti za hřích jak sám za sebe, tak za ostatní lidi. (Ježíš je) kněz navěky, podle řádu Melchizedechova.“
Kristovu vykupitelskou a spasitelskou činnost nemůžeme omezovat pouze na Kristovu nauku a příklad jeho života, jak to tvrdili sociniáni a moderní racionalisté, kteří dále tvrdili, že člověk může dosáhnout vykoupení a spásy pouze vlastní silou, přičemž Kristovo působení (či dílo) dle jejich názoru lidem nabízí pouze podporu při jejich sebe vykoupení a sebe spasení. (Člověk je pak podle jejich názoru sám sobě vykupitelem a spasitelem.)
Podle nauky z pramenů víry Kristus nepřinesl jenom nové poznání Boha a jeho požadavků kladených na člověka. Kristus také odstranil mezi lidmi a Bohem propast, která vznikla hříchem. Toto objektivní znovu usmíření mezi Bohem a lidmi, kteří od něj odpadli svou neposlušností, tím že zhřešili, nastolil Kristus svým kněžským úřadem.
Církev nás učí a předkládá nám víru v to, že Bohočlověk Ježíš Kristus je Veleknězem (De fide). (Nota bene: Nově zavedený svátek ve čtvrtek po Seslání Ducha sv. má název: svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze. Nebál bych se použít pro Krista titul Velekněz, podle mého názoru se velekněžství u vyvoleného národa naplnilo v Ježíši Kristu, který je obětujícím knězem i obětním darem zároveň.)
Koncil v Efezu (431) učil se svatým Cyrilem Alexandrijským, že „Logos, který má svůj počátek v Bohu, se sám stal našim Veleknězem, když se vtělil a stal člověkem, tedy jedním z nás“. Kněžství proto přináleží Kristu podle lidské přirozenosti. Tridentský koncil se vyjádřil, že bylo vhodné ustanovit jiného kněze podle řádu Melchizedechova. Ve starozákonním žalmu 110 bylo předem zvěstováno Kristovo kněžství slovy: „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky, podle řádu Melchizedechova.“ Mesiášský charakter těchto slov je potvrzen v Evangeliu podle Matouše a v Listu Židům. Tento list pak obsahuje formální pojednání o Kristově kněžství. Autor listu prokazuje, že Kristus na sobě naplnil všechny požadavky, jaké se s kněžstvím pojí. Píše se tam, že „každý velekněz je vybrán z lidu a je ustanoven pro lid, aby předkládal jejich žádosti Bohu, aby přinášel dary a oběti za hříchy“. Kristus jako člověk byl ke kněžství povolán Bohem, má s námi společnou lidskou přirozenost, takže může mít pochopení pro naše slabosti, a stal se všem, kteří jej poslouchají, původcem (příčinou) věčné spásy, přičemž se pro ně obětoval na kříži jako oběť smíření.
Kristovo kněžství je vyvýšeno nad starozákonní levitské kněžství, jak se prokazuje ze vztahu starozákonního kněze Melchizedecha, který byl předobrazem Krista, k Abrahámovi. Kristus byl ustanoven za kněze podle žalmu 110 příslibem Božím. On je nositelem nepomíjivého kněžství. On je svatý, bez viny, bez poskvrny, oddělen od hříšníků. Je Synem Božím, který jedinečnou obětí sebe sama shladil či odstranil lidské hříchy. On je obětujícím knězem i obětním darem.
Církevní otcové se od samého počátku znovu navraceli k myšlenkám Listu Židům. Klement Římský nazval Krista „Veleknězem našich obětních darů“. Ignác Antiochijský řekl v ohledu na Kristovo kněžství, že „kněží (Staré smlouvy) jsou dobří, ale lepší je Velekněz, kterému je svěřena velesvatyně“ – myslel tím Krista. Polykarp nazval Ježíše Krista „věčným Veleknězem“.
Kristovo kněžství má počátek v hypostatické unii. Vlastní úkol kněze tkví v tom, aby byl prostředníkem mezi Bohem a lidmi (Tomáš Akvinský). Ontologické prostřednictví, které je předpokladem pro vykonávání činnosti zprostředkování, pak přináleží Kristu na základě této jedinečné, neopakovatelné hypostatické unie.
Kristovo kněžství má věčné trvání, protože Kristova kněžská důstojnost, která se zakládá na hypostatické unii, trvá věčně, a dále také proto, že působení jeho kněžství ve vykoupených trvá věčně při jejich oblažujícím nazírání na Boha, jak učil už sv. Tomáš Akvinský. Také obětní smýšlení Krista do té míry, do jaké spočívá ve chvále a díkůvzdání, trvá na věky.
Ott, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 8. 3. 2021)