První část Kritiky, „Transcendentální estetika“, má dva cíle či záměry: ukázat, že máme syntetické poznání a priori prostorových a časových forem vnější a vnitřní zkušenosti, které se zakládá na našich čistých intuicích [smyslových názorech] prostoru a času;
a tvrdit, že transcendentální idealismus, tedy teorie, že prostorovost a časovost jsou jen formy, v nichž se nám objekty jeví, a že to nejsou vlastnosti objektů, jak jsou samy o sobě, je nutnou podmínkou pro toto a priori poznání prostoru a času.
Velká část tohoto oddílu vylepšuje argumenty z inaugurační dizertace roku 1770. Zaprvé, v té části, kterou druhé vydání označuje „Metafyzická interpretace“, Kant tvrdí, že prostor a čas jsou jak čisté formy intuice [smyslového názoru], tak čisté intuice [smyslové názory]. Jsou to čisté formy intuice [smyslového názoru], protože musí předcházet a strukturovat veškerou zkušenost jednotlivých vnějších objektů a vnitřních stavů; Kant se to pokouší dokázat tvrzením, že naše představy prostoru a času se nemohou odvozovat ze zkušenosti objektů, protože jakákoli taková zkušenost předpokládá individualizaci objektů v prostoru a času, popřípadě v prostoru nebo času, a že ačkoli si můžeme představovat prostor nebo čas zcela bez objektů, nemůžeme si však představovat žádné objekty bez představy prostoru a času, popřípadě prostoru nebo času (A 23-4/B 38-9; 30-1/B 46). Jsou to čisté intuice [smyslové názory], protože představují spíše jednotlivá individua než třídy věcí; Kant se to pokouší dokázat tvrzením, že konkrétní prostory a časy jsou vždy představovány spíše zavedením hranic do jediného, neomezeného prostoru nebo času než jako pozdější jsoucno, které je složené z dřívějších jsoucen jako z částí, a takový prostor a čas nemá neomezený počet případů, jako obecné pojmy, ale nekonečný počet částí (A 24/B 39-40; 31-2/B 47-8).
Dále Kant v „Transcendentálním výkladu“ tvrdí, že musíme mít a priori intuici [smyslový názor] prostoru, protože „geometrie je věda, která vymezuje vlastnosti prostoru synteticky, a dokonce a priori“ (B 40). To znamená, že výroky geometrie popisují objekty v prostoru, překračují meze pouhých pojmů jakkoli komplikovaných objektů – taková geometrická pravidla nelze dokázat bez vytvoření aktuálních obrazců – a ještě jsou poznávány a priori. (Kant nabízí pro čas analogický, ale méně srozumitelný argument, kde se výroky, které uvádí, zdají být analytické (B 48).) Jak naše poznání a priori prostoru a času obecně, tak naše syntetické poznání a priori geometrických výroků, se mohou vysvětlit jen za předpokladu, že prostor a čas mají původ v subjektu, a tak jsou poznatelné nezávisle na zkušenosti konkrétních objektů.
Kant má nakonec za to, že tyto výsledky dokazují transcendentální idealismus, jinak že prostor a čas představují vlastnosti věcí tak, jak se nám jeví, ale ne vlastnosti nebo vztahy věcí tak, jak jsou o sobě, natož aby to byla reálná jsoucna, jako newtonovský absolutní prostor; a tím je jeho postoj z roku 1768 nyní pozměněn, kdy míní, že prostor je absolutní gnozeologicky, ale ne ontologicky (A 26/B 42; 32-3/B 49-50; 39-40/B 56-7). Kantovým argumentem je, že o „vymezeních či determinacích“, která k věcem patří nezávisle na nás, „nemůžeme mít intuici [smyslový názor] před těmito věcmi, kterým náleží“, a tak k vymezením či determinacím nemůžeme mít intuici [smyslový názor] a priori, zatímco o prostoru i čase a jejich vlastnostech intuici [smyslový názor] a priori máme. A proto nemohou být (prostor a čas) vlastnosti věcí o sobě, neexistuje žádná jiná možnost než ta, že jsou prostor a čas pouhé formy, ve kterých se nám objekty jeví.
Mnohé z Kantovy teorie bylo vystaveno otázkám pozdější filosofie matematiky. Kantovo tvrzení, že geometrická pravidla jsou syntetická, protože je lze dokázat jen ztvárněním či strukturou, bylo prokázáno jako pochybné, a to kompletnější axiomatizací matematiky, kterou Kant ještě neznal, a jeho tvrzení, že takové výroky popisují objekty v reálném prostoru, a přesto jsou známé a priori, bylo vystaveno otázkám na základě rozlišení mezi čistě formálními systémy a jejich reálným uskutečněním.
Filosofická debata se nicméně soustředila na Kantovo vyvozování transcendentálního idealismu z jeho filosofie matematiky. Jednou z otázek je pravý význam Kantova rozlišení mezi jevy a věcmi o sobě. Gerold Prauss a Henry Allison připsali Kantovi rozlišení mezi dvěma typy pojmů objektů, jeden typ pojmů včetně odkazu na nutné podmínky pro vnímání těchto objektů a druhý typ pojmů, který nutné podmínky opomíjí, a to bez nějakých ontologických následků. Jiný názor má za to, že Kant odmítal, že by věci o sobě byly prostorové a časové, tak, jak nejsou prostorové a časové jejich pojmy, a že prostorové a časové vlastnosti jsou skutečně jen vlastnosti našich vlastních představ věcí. Kant činí prohlášení, která mohou podpořit každou z těchto interpretací; ale zastánci druhého názoru, včetně autora tohoto článku, tvrdili, že to mělo za následek jak Kantovo tvrzení pro (jeho rozlišení?), tak jeho použití rozlišení, ten druhý zvláště v jeho teorii svobodné vůle.
Diskuze o Kantovu argumentu ve prospěch transcendentálního idealismu, která začala už v devatenáctém století, se týká toho, zda Kant vypustil „opomenutou jinou možnost“, když předpokládal, že prostor a čas musí být buď vlastnosti věcí, jak jsou o sobě, nebo vlastnosti představ, ale ne obou zároveň, konkrétně, že můžeme mít poznání prostoru a času a priori, protože máme jejich a priori subjektivní představu, zatímco prostor a čas jsou také objektivní vlastnosti věcí. Někteří tvrdí, že neexistuje žádná opomenutá jiná možnost, protože ačkoli pojmy jevů a věcí o sobě jsou nutně různé, Kant požaduje pouze jeden soubor objektů. Tento autor tvrdil, že „opomenutá jiná možnost“ je skutečná možnost, kterou Kant zamýšlel vyloučit z jeho premisy tvrzením, že výroky o prostoru a času jsou nutně pravdivé: Pokud by tyto výroky byly pravdivé, jak pro naše vlastní představy, tak pro jejich ontologicky rozlišené objekty, mohly by být nutně pravdivé pro prvně zmiňované, ale jen nahodile pravdivé pro ty zmiňované jako druhé, a tak ne nutně pravdivé v jejich celé oblasti (A 47-8/B 65-6). V tom případě Kantův transcendentální idealismus nicméně závisí na pochybném tvrzení o nutné pravdě.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 13. 3. 2021)