Heidegger v díle Bytí a čas neobjasňuje pouze důvody proč, ale také způsoby, kterými jsou věci smysluplně přítomné lidskému bytí.
Bytí-ve-světě. V protikladu k teoriím o lidském bytí, jako sebe-obsahujícím teoretickém egu, Heidegger chápe lidské bytí jako vždy „venku“ vůči jakékoli předpokládané imanenci, a to pohlcené sociálními vazbami, praktickými úkoly a svými vlastními zájmy. Tvrdí, že takové pohlcení je zřejmé z toho, že lidské bytí vždy nalézá samo sebe uvízlé v náladě – to znamená, „naladěné“ pro danou skupinu záměrů. Rozsah takových záměrů a zájmů Heidegger nazývá „světem“; a účast na potřebách a důvodech, a věci, které je mohou naplnit, nazývá „bytí-ve-světě“ (nebo stejně tak „starost“).
Heideggerův termín „svět“ neznamená planetu Zemi, nebo nesmírné rozpínání prostoru a času, nebo souhrn všech věcí, které existují. Spíše se „světem“ míní dynamická skupina vztahů, nakonec zaměřených k lidským možnostem, které poskytují smysl nebo význam věcem, se kterými má člověk co do činění – jako ve rčení „svět umělce“ nebo „svět tesaře“. Lidské bytí žije v mnohých takových světech, a ty se často překrývají, ale co utváří jejich podstatu – co Heidegger nazývá světovitost takových všech světů – je význam, který věcem narůstá jejich vztahovostí k lidským zájmům a možnostem. Ačkoliv se bytí-ve a svět dají rozlišit, nikdy se nevyskytují odděleně. Jakýkoli soubor vztahů dávajících-smysl-či-význam (svět) se děje a zůstává účinný jenom do té míry, jak je lidské bytí zapojeno do příhodných možností (bytí-v). Bytí-v podržuje svět otevřený a uchovává jej.
V díle Bytí a čas Heidegger studuje svět, který považuje za nejbližší lidskému bytí: svět každodenní aktivity. Určujícím momentem takového světa jsou praktické účely podřízené lidským zájmům – například potřeba postavit dům kvůli přístřeší. Skupina věcí pak dostává svůj význam či smysl z přímého nebo nepřímého vztahu těchto věcí k onomu cíli. Například tyto specifické nástroje dostávají svůj význam z jejich užitečnosti pro vymýcení pozemku, tamty stromy dostávají svůj význam tím, že jsou vhodné na stavební dříví, tyto rostliny ze své použitelnosti jako došky. Dynamický soubor takových vztahů (takových jako „užitečný pro“, „vhodný na“, „použitelný jako“), všech, které odkazují věci k lidskému úkolu a konečně k lidské možnosti, utváří „svět“ a vymezuje běžný význam, který jisté věci (např. nástroje, stromy a rákosy) mohou mít.
Význam věcí se mění podle souhry lidských zájmů, podle vztahů, které vzbuzují a podle dostupnosti materiálu. Například, pokud se nedostává kladiva, významem kamene může být jeho použití pro zatlučení stanového kolíku. Kámen získává svůj běžný význam jako nástroj ze světa táborníka: touha po přístřeší, potřeba něčeho, s čím by se dalo zatloukat, a dostupnost pouze nějakého kamene. (Když táborník nalezne kladivo, kámen jistě může ztratit svůj dřívější význam.)
Hermeneutické rozumění. Heidegger tvrdí, že svět praktické zkušenosti je původním místem pro rozumění bytí jednotlivých jsoucen. Rozumění zahrnuje povědomí jistých vztahů: například povědomí tohoto jako tamtoho, nebo tohoto jako na to. Slůvko „jako“ jasně vyjadřuje význam věci. Člověk má při použití nějakého nástroje praktické porozumění vztahu takového nástroje k úkolu (X jako užitečné pro Y). Toto naopak dokládá praktické rozumění bytí nástroje: člověk ví, že je kámen užitečné bytí pro zatlučení stanového kolíku. Jinými slovy, primárně před predikativní znalostí, která se vyjadřuje větami typu „S je P“, lidé už mají před-teoretické nebo „před-ontologické“ rozumění bytí věcí (toto jako bytí pro tamto).
Jelikož „jako“ jasně vyjadřuje, jak se něčemu rozumí, a jelikož řecké sloveso hermeneuein míní „činit něco srozumitelným“, Heidegger pak nazývá „jako“, které činí věci poznatelnými v praktickém rozumění, „hermeneutickým jako“. Toto „hermeneutické jako“ je učiněno možným, protože lidské bytí je „vržený rozvrh“, je nutně vrženo do možností (vrženost) a proto udržuje či ponechává svět otevřený (rozvrh).
Hermeneutické rozumění – to znamená před-predikativní rozumění „hermeneutickému jako“, s tím, že samo bytí je vrženým rozvrhem – je druhem poznání, které se nejvíce hodí pro bytí-ve-světě. To je primární způsob, jakým lidé poznávají bytí věcí. Nezaujatější a objektivnější „apofantické“ poznání, které vyjadřuje samo sebe v deklarativních (oznamovacích) větách („S je P“) je pro Heideggera naopak evidencí odvozeného a zploštělého rozumění bytí.
Shrnutí. Člověk tak dlouho, jak žije, se účastní smrtelného stávání se. Toto stávání se zahrnuje záměry a možnosti. Žít se záměry a možnostmi je to, jak má člověk věci smysluplně přítomné. Schopnost mít věci smysluplně přítomné, a přitom žít v možnostech, se nazývá bytí-ve-světě. Toto bytí-ve-světě je strukturováno jako vržený rozvrh: podržet si otevřenou možnost významu (rozvrh) a zároveň žít nevyhnutelně v možnostech (vrženost). To má za následek před-predikativní, hermeneutické rozumění bytí věcí. A tak smrtelné stávání se jakožto bytí-ve světě vyvolává a uchovává všechny možné významy. Jinými slovy: časovost vymezuje všechny způsoby, jakými mohou věci mít smysluplnou přítomnost. Čas je smysl všech forem bytí.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)