Heidegger byl přesvědčen, že západní filosofie obecně nepochopila přirozenost bytí a zejména přirozenost lidského bytí. Své životní dílo zasvětil nápravě obojího dluhu.
Podle jeho názoru jsou ty dvě věci nerozlučitelně propojeny. Být člověkem znamená odkrývat a rozumět jakémukoli bytí, které existuje. Tomu odpovídá, že bytí nějakého jsoucna je smysluplná přítomnost takového jsoucna v oblasti lidské zkušenosti. Vlastní nebo nevlastní rozumění lidskému bytí nese s sebou vlastní nebo nevlastní rozumění čemukoliv jinému. V tomto kontextu se „lidským bytím“ míní to, co Heidegger označuje svým technickým termínem „Dasein“ (pobyt): není to vědomí nebo subjektivita nebo racionalita, ale onen osobitý druh jsoucna (jímž jsme vždy my sami), jehož bytí spočívá v odkrývání jak svého bytí, tak bytí jiných jsoucen. Bytí tohoto jsoucna se nazývá „existence“.
Heidegger tvrdí, že struktura lidského bytí sestává ze třech rovnocenných momentů: stávání se, už-substantivum a přítomnost. (Tyto se obvykle a nevhodně překládají jako: „přicházení k sobě samému“, „je, jako že už nastalo“ a „činící-přítomné“.) Tyto tři momenty jako jednota vytvářejí podstatu lidského bytí, kterou Heidegger nazývá „časovost“: když otvírá oblast smysluplné přítomnosti člověka předjímáním jeho vlastní smrti. Časovost znamená být přítomen stáváním se, co člověk už je.
Stávání se. Být člověkem znamená, že člověk není statickým jsoucnem právě „tady či tam“ mezi jinými věcmi. Být člověkem je spíše vždycky procesem stávání se sebou samým, člověk žije otevřený možnostech a pro budoucnost. Pro Heideggera takové stávání se není věcí volby, nýbrž nutností. Toto tvrzení vyjadřuje různými rovnocennými formulacemi: (1) Podstata lidského bytí je „existence“ chápaná jako „ek-sistence“, nevyhnutelné „stání mimo“ vzhledem k vlastnímu bytí člověka a za potřeby stávat se sebou samým; (2) podstata lidského bytí je „faktická“, vždy už vržena do plně starostlivé otevřenosti k sobě samé, a tak do nevyhnutelnosti stávat-se-sebou-samou; a (3) podstata lidského bytí je „být možná“ – ne jenom schopná, ale nad všechny potřeby, se musí stávat sebou samou.
Poslední možnost, ke které člověk žije, je možnost ukončit všechny možnosti: smrt člověka. Lidské bytí je podstatně konečné a nutně smrtelné, a tak stávání se člověka je očekávání smrti. A tak, poznávat sebe sama jako stavání se, je poznávat sebe sama, alespoň nepřímo či implicitně, jako smrtelného. Heidegger nazývá toto smrtelné stávání se jako „bytí-ke-smrti“.
Už-substantivum. Lidské bytí spočívá ve stávání se; a toto stávání se míní stávání se tím, čím člověk už je. Zde se slovem „už“ míní „podstatně“, „nutně“ nebo „nevyhnutelně“. „Už-substantivum (Gewesenheit) pojmenovává nevyhnutelně lidskou podstatu člověka a specificky smrtelnost člověka. Při stávání se konečnost a smrtelnost, čímž člověk už je, dostává člověk všechnu přítomnost, co člověk má.
Přítomnost. Smrtelné stávání se je způsobem lidského bytí (a) je smysluplně přítomné k sobě samému a (b) prokazuje jiným jsoucnům smysluplnou přítomnost k sobě samému. Abychom obojí spojili dohromady: věci jsou přítomné lidskému bytí do té míry, jak je lidské bytí přítomné sobě samému jako smrtelné stávání se. V obou případech je přítomnost svázána s nepřítomností.
Jak je lidské bytí přítomné k sobě samému. Když se smrtelným stáváním se míní stávání se vlastní smrtí člověka, lidské bytí se pak jeví jako mizení; je přítomné k sobě samému jako stávání se nepřítomným. Abychom zachytily tuto souhru přítomnosti a nepřítomnosti, nazýváme podstatu lidského bytí „pres-abs-ence“, to znamená, neúplná přítomnost, která vrhá stín do nepřítomnosti. Pres-abs-ence je názvem pro to, co klasická filosofie nazývala v širším slova smyslu „pohybem“: chvilková přítomnost, která něco má, na základě svého rozpínání směrem k nepřítomnému.
Pres-abs-ence je ukazatelem konečnosti. Jakékoli jsoucno, které se objevuje jako mizení, nebo které má svoji běžnou přítomnost v anticipaci budoucího stavu, nemá své bytí jako plnou sebe-přítomnost, ale jako konečnou pres-abs-enci. Pohyb směrem ke smrti, který vymezuje lidské bytí, je to, co Heidegger nazývá „časovostí“. Marginální poznámky naznačují, že „časovost“ neodkazuje na chronologickou posloupnost, ale spíše se tím míní, že člověk má bytí jako pohyb konečného smrtelného stávání se.
Jak se jiné věci zpřítomňují lidskému bytí. Jiná jsoucna jsou smysluplně přítomná lidskému bytí do té míry, jak je lidské bytí časové, což znamená, že vždy anticipuje svoji vlastní nepřítomnost. Proto je smysluplná přítomnost věcí také časová nebo pres-abs-entální – vždy částečná, neúplná a znamená nepřítomnost sebe sama. Nejenom lidské bytí je časové, ale přítomnost věcí vzhledem k lidskému bytí je rovněž samo sebou časové.
Celé Heideggerovo dílo potvrzuje vnitřní propojení mezi časovostí nebo pres-abs-encí, které vymezují lidské bytí a mezi časovostí nebo pres-abs-encí, které charakterizují smysluplnou přítomnost věcí. Ale smysluplná přítomnost věcí je to, co Heidegger míní bytím. Heideggerova ústřední myšlenka je proto tato: Jak dalece sahá lidská zkušenost, tak dalece jsou všechny způsoby bytí časové. Smysluplná přítomnost věcí je vždy nedokonalá, neúplná, pres-abs-enciální. Smyslem bytí je čas.
Heidegger tvrdí, že tento zásadní stav věcí – konečné lidské bytí jako uvědomování si konečnosti všech způsobů bytí – je přehlížen a zapomenut, jak v každodenní zkušenosti, tak ve filosofii samé. Proto se v jeho díle diskutuje o tom, jak člověk může znovu nabýt tento zapomenutý stav věcí na těchto obojích úrovních.
Heidegger s ohledem na každodenní život popisuje, jak člověk může obnovit tento ústřední, ale zapomenutý fakt, a učinit ho opět svým vlastním. Akt opětovného osvojení vlastní podstaty člověka – získání osobního a konkrétního uchopení sebe sama jako konečného bytí – se nazývá „odhodlání“ (v jiných překladech „rozhodnost“ nebo „pevné přesvědčení“). Tato osobní proměna znamená vyjasňovat vnitřní konečnost lidského vlastního bytí, a potom volit tak, abych konečnost přijal a konečností byl.
Uvědomování si konečnosti člověka. Lidské bytí je vždy už procesem smrtelného stávání se. Člověk je obvykle nicméně tak pohlcen věcmi, se kterými se setkává („padlost“), že zapomíná na stávání se, které taková setkání umožňuje. To obsahuje podivný druh zkušenosti, spíše nálady než nezaujatého poznání, aby člověka probudila k jeho konečnosti. Heidegger tvrdí, že takové probuzení přichází ve zvláštních „základních náladách“ (strach, nuda, úžas a tak dál), ve kterých člověk nezakouší věci, ale to, co není-nějaká-věc nebo je „ne-věc“. Každá z těchto základních nálad ukazuje, svým vlastním konkrétním způsobem, nepřítomný rozměr jedincovy pres-abs-ence.
Heidegger často používá výbušné metafory, když diskutuje o této skutečnosti. Popisuje například strach jako „volání svědomí“, přičemž „svědomím“ nemíní mravní vlohu, ale předchozí dřímotu, a nyní probuzení, uvědomování si konečné přirozenosti člověka. Toto volání svědomí odhaluje, že člověk je „vinen“, ne nějakou mravní vinou, ale ontologickou vadou: skutečnost toho, že jsme vnitřně neúplní a na cestě k nepřítomnosti. Volání svědomí je voláním po rozumění této „vině“a k jejímu přijetí.
Volba konečnosti člověka. Člověk buď může volit, že bude pozorný k tomuto volání svědomí, anebo ho popře. Věnovat mu pozornost a přijmout ho, tím se míní, uznat sám sebe za smrtelný děj pres-abs-ence a podle toho žít. Člověk v tom případě zotavuje svoji podstatu, a tak získává „autenticitu“ stáváním se vlastním (nebo „autentickým“) já. Neznat se k takovému volání nebo je odmítat neznamená, že přestanu být konečný a smrtelný, ale spíše to, že budu žít podle nevlastního (neautentického nebo „padlého“) sebe-rozumění. Jen vlastní a autentické rozumění sobě samému jako konečnému, připouští člověka ke konkrétnímu, zkušenostnímu rozumění, že všechny formy bytí, všechny způsoby, kterými mohou věci být smysluplně přítomné, jsou sami o sobě konečné.
Shrnutí. Podstata lidského bytí je časovost, což je, smrtelné stávání se nebo pres-abs-ence. Přehlížet smrtelné stávání se znamená žít neautentickou časovost a být sám padlý (padlý – ne v kontextu dědičného hříchu a lidské padlé přirozenosti). Uznat a volit smrtelné stávání se člověka v aktu odhodlání znamená pak žít autentickou časovost a svébytnost. Míní se tím dosáhnout přítomnost (jak přítomnost sebe sama, tak přítomnost jiných jsoucen) skutečným stáváním se, tím, co už člověk je. Toto zotavení jedincova vlastního konečného bytí může vést k porozumění, že to, co podmiňuje všechny nálady bytí, je konečné: vlastním smyslem bytí je čas.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)