Existencialismus byl kritizován z mnoha různých (názorových) úhlů. Jedna linie kritiky má za to, že v existencialismu důraz na svobodu jedince a odmítnutí absolutních (hodnot) tíhne k podkopání etiky.
A to dále prohlášením, že každodenní život je „absurdní“, a popřením existence pevných, závazných pravidel pro přiřazení hodnot našim činům, existencialisté pak prosazují pohled na svobodu, který lze vyjádřit slovy „všechno jde“, což umocňuje nihilismus, který je v současném životě už tak přítomný. Například Camusův román Cizinec (1942) byl vystaven útoku (kritiky) kvůli oslavování nemorálních „zbytečných činů“ jako způsobu pro potvrzení vlastní absolutní svobody jedince. Zastánci existencialismu ve své odpovědi poznamenali, že postoj v díle vyobrazený není zcela typický mezi existencialistickými názory, a že existencialistický ideál svobody a jejího smyslu upotřebení pro lidskou solidaritu po „smrti Boha“, svobody vzdálené od podkopávající etiky, může poskytnout velmi dobrý základ pro morální východisko v moderním světě.
Jiní kritici se pokusili ukázat, že základní obraz reality, jak jej předpokládá existencialismus, nutně vede k nihilismu. Hans Jonas (1966) tvrdí, že existencialismus navzdory svému neskrývanému cíli překonat kartezianismus, tíhne k zavedení nového druhu dualismu svým ostrým rozlišením mezi lidmi (kteří jsou považováni za absolutně svobodné centrum jednání a volby) a netečným bytím bez vlastního smyslu, které je lidem k dispozici k tomu, aby ho interpretovali a přetvářeli, jak se jim zlíbí. Tato krajní opozice nevylučuje pouze živočichy z prostoru těch bytostí, které mají vnitřní hodnotu, pohled této opozice na lidi jako vržené do lhostejného univerza se zdá být takový, že nám dává svobodu jen za cenu toho, že nic nemá opravdovou hodnotu ani u lidí kromě konání volby.
Tato linie kritiky je úzce spojena s prohlášením, které zformulovali různí postmoderní teoretici, že existencialismus je pořád uvězněný v domněnkách či předpokladech humanismu, takový názor se však nyní považuje za zpochybněný. Humanismem se v tomto kontextu míní názor, ústřední pro moderní filosofy od Descarta po Kanta, že lidský subjekt je bezprostředně přítomen sobě samému jako centrum myšlení a jednání, a že by se měl zbytek univerza považovat za soubor věcí, které jsou subjektu k dispozici tak, aby je mohl popisovat a ovládat. Postmoderní teoretici prohlašují, že velký intelektuální posun za poslední dvě staletí znemožnil, aby byl přijat takový obraz ústředního postavení subjektu. Například Saussureovy sémiotické teorie ukázaly, jak jazyk tíhne k tomu, aby jednal za našimi zády, když kontroluje naše možnosti myšlení a mluvení, a Freudova teorie ukázala, jak za našimi mnohými vědomými myšlenkami a jednáními leží nevědomé pudy a vášně či žádostivosti. Jestliže je dán tento intelektuální posun, prohlašuje se, pak nemůžeme nadále přijímat myšlenku, že lidé jsou schopni něčeho na způsob sebe-průhlednosti a sebe-určení, což se zdá, že předpokládají či postulují existencialisté jako např. Sartre.
Při odpovědi na tuto námitku někdo může poukázat na to, že většina existencialistů je velmi kritická ke karteziánskému přesvědčení o transparentnosti či průhlednosti vědomí o sobě, o svém já. Taková témata, jako bytí-v-nějaké-situaci, „vrženost“, ztělesnění a tajemství ukazují rozsah, v němž mnozí existencialisté přemýšlí o lidech jako zasazených do širšího kontextu, který nemůžou nikdy zcela ovládnout nebo pochopit. Nadto existencialistický popis člověka jako bytí svázaného s časem, jehož „přítomnost“ je vždy zprostředkována tím, co se promítá do budoucnosti a co se ponechalo z minulosti, podkopává jakoukoli karteziánskou představu bezprostřední přítomnosti já vůči sobě v sebe-vědomí. Nakonec se zdá, jak Sonia Kruks (1990) tvrdí, že postmoderní teoretici při svém pokusu „zbavit subjekt ústředního postavení“ běželi proti zdi. Poté, co teoretici identifikovali či rozpoznali struktury pozadí, které vše prostupují a ovlivňují jak myšlení, tak jednání subjektu, ti též teoretici považují nyní za nesnadné podat popis jistého typu kritického myšlení, který vidí jako ústřední pro postmoderní postoj. Podle názoru badatelky Kruks mají existencialisté hodně co nabídnout postmoderní teorii při formulování představy „situované subjektivity“, čímž se tato mezera vyplní.
Není jasné, co budoucnost přinese pro existencialismus, chápaný jako filosofické hnutí. Mnohé z myšlenek, které v Paříži zaznívaly tak provokativně ve 40. letech 20. století, se nyní zdají být strašně staromódní. Mnohé z použitelných témat existencialismu byly přijaty do nových filosofických hnutí, především do hermeneutiky s jejím důrazem na člověka jako sebe-interpretující bytí. Zatímco někteří existencialističtí spisovatelé opustili scénu, jiní se stávali stále vlivnějšími (ačkoli ne vždy jako existencialisté). Nedávno byla exploze zájmu o Heideggera a Nietzscheho, a velmi se diskutují díla Kierkegaarda, Sartreho a Beauvoira.
Ať už se bude existencialismu jako takovému nadále dařit nebo ne, zdá se, že vždy bude ponecháno místo pro jistý způsob kritiky společnosti a pro zaměření se na konkrétní realitu života, což je obojí ústřední pro existencialistické myšlení. Existencialismus jako reakční hnutí zpochybnil nekritické předpoklady hlavního filosofického proudu, a také samolibost v každodenní sociální existenci. Existencialismus se pokusil, viděno kladně, působit proti sklonu ke ztrátě sebe či svého já v současném životě, a to tím, že formuloval vizi takového uceleného, zacíleného způsobu života, který by byl základem pro smysluplné jednání. Toto se jistě zdá být hodnotným počinem, a je pravděpodobné, že existencialističtí spisovatelé budou mít vždy důležité příspěvky (do filosofické diskuze), které se budou snažit i naplnit.
Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)