Dopis (email), který mi bratr Justin adresoval, je jakýmsi resumé jednoho „filosofického déchánku“ (jednoho setkání jistého filosofického kroužku). Jedná se o rozumové vyvození pevného bodu etiky.
Snahou je zdůvodnit kategorické etické pravidlo pro všechna jsoucna, užívající rozum, z kterého by pak plynuly hodnoty, kdy největším problémem jistě zůstanou jednotlivé případy správného jednání. Doporučuji nejdříve přečíst srozumitelný závěr dopisu. Postup vyvození toho závěru však posuďte sami. Na otázku: „Co je třeba konat?“ lze podle autora odpovědět: „Je třeba konat to, co je třeba konat.“ a přitom neupadnout do logického bludného kruhu (circulus vitiosus).
TK (aktualizace 16. 1. 2021)
Nazdar Tomáši, promiň, že píšu až teď, ale otec novicmistr dorazil teprve včera večer. Déchánek ve středu 10. 12. 2008 podle všeho bude průchozí.
Pokud jde o Tvůj dotaz, východiskem byl výrok „Správné jednání je správné“ – ve kterém termín „správné jednání“ byl chápán jako ekvivalentní k termínu „to, co je třeba konat“, tedy jako odpověď na otázku „Co je třeba konat?“ která je základním rámcem etického zkoumání (domnívám se, že takto jsou ty termíny používány i v přirozeném jazyce, ale to není podstatné, pro nás je rozhodující, jak je používáme my. Termínu „dobré jednání“ jsem se záměrně vyhýbal, protože jak etymologicky, tak i z hlediska jeho používání v různých myšlenkových tradicích, výše zmíněným termínům jednoznačně ekvivalentní NENÍ). Takže na otázku „Co je třeba konat?“ je možné odpovědět „Je třeba konat to, co je třeba konat.“
Protože predikátový termín je součástí subjektového termínu, jedná se o nutně pravdivou odpověď za následujících předpokladů:
- Platí Princip bezrozpornosti.
- Termín „to, co je třeba konat“ není ve skutečnosti bezobsažná kombinace znaků.
- Termín „je třeba konat“ má v subjektu i predikátu stejný význam.
Teze 3) je garantována tím, že oběma termínům dáme stejný význam (a nikdo neukáže, v čem by nějaký rozdíl měl spočívat), rigorózní zdůvodnění předpokladu 1) spadá do oblasti noetiky a tady by bylo tak trochu nad rámec se tím zabývat, na tomto místě bych se předběžně spokojil s pragmatickým poukazem na to, že zmiňovaný princip stejně všichni používáme a odkazem na můj nástin části zdůvodnění z minula.
2) bychom měli prokázat. Jestliže je třeba konat to, co je třeba konat (dále jen „tcjtk“), je třeba chtít konat tcjtk (protože jinak by – z definice jednání, jakožto záměrné činnosti – nebylo možné konat). Chtít něco je ale možné buď pro tu věc samu, nebo pro něco jiného (nechtít ani pro jedno, z toho znamená nechtít vůbec, protože rozsahy těch dvou pojmů jsou dohromady ekvivalentní k rozsahu pojmu jsoucího).
Proč je tedy třeba konat tcjtk? Buď pro ně samotné, nebo pro něco jiného. Není-li tedy nějaké jednání pro sebe sama, pak buď je třeba je konat pro jeho cíl a nebo se nejedná o tcjtk. Vyjádřeno pregnantněji, tcjtk může být buď cílem, či něčím co vede k cíli – pokud něco není ani jedno z toho, nejedná se o tcjtk. Odsud plyne, že jednání, které je v rozporu se svým cílem, nemůže být tcjtk. Např. konzumace kyanidu za cílem prodloužení života. (Zde ovšem vyvstává ještě možnost, že by cílem mohla být celá ta situace – konzumace kyanidu za cílem prodloužení života – to je ale jen speciální případ a musely by se vyřešit námitky proti jeho realizovatelnosti – zde se s tím nechci zdržovat).
Tím se prokázal předpoklad 2) – obsah pojmu tcjtk existuje, je jím minimálně „jednání jsoucí cílem či vedoucí k cíli“. Zda lze tento obsah ještě rozšířit a jak (např. specifikací zmiňovaného cíle), je námětem na poměrně rozsáhlé uvažování – na tomto místě ale můžeme předřadit, že ten, kdo chce konat tcjtk, bude (kromě případů, kdy by to bylo s tcjtk v prokazatelném rozporu) usilovat o rozšiřování svého poznání a o vnitřní sebekázeň (uspořádávání emocí podle rozumu a posilování vůle pro případ, že se vyskytnou emoce neuspořádané) – obojí totiž (nejedná-li se o cíl samotný) přinejmenším usnadňuje (a v některých případech je dokonce nutnou podmínkou) dosažení cíle (ať je jakýkoli, mimo výše uvedenou výjimku) – tedy i dosažení tcjtk.
I o tom by se mělo psát mnohem šířeji – v této fázi je ale klíčové, že, platí-li výše uvedené, získali jsme racionálně zdůvodněný základ pro hodnocení našeho jednání, platný nezávisle na kulturních či jiných rozdílech (dokonce nezávisle na tom, zda jednající je člověkem). Tudíž mohou existovat a existují racionálně odůvodněné hodnoty, sdělitelné každému, kdo je schopen a ochoten užívat rozumu – nyní „jen“ zbývá zjistit jejich přesnou podobu.
S přáním všeho dobrého od Pána, Justin.