Správné poznání je poznání pravdivé. (Co jepravda? Ptal se Pilát Krista.) Něco je pravdivé, když toto něco přesně odpovídá ideálu pravdivého. (1) Věc odpovídá (2) myšlence – tento kov je pravé zlato – tento první druh pravosti a pravdy nazýváme ontologickou pravdou.
Naopak v jiných případech jsou (2) myšlenka, soud, věta atd. pokládány za pravdivé tehdy, když odpovídají (1) věci. Pravdivé jsou pak v tomto smyslu jen myšlenky, soudy, výroky (pravdivé vypovídání) – ne však věci ve světě. To nazýváme logickou pravdou.
Dále se omezíme na logickou pravdu.
Výrok: „Dnes svítí slunce“. Je-li nějaká věta pravdivá, potom je pravdivá absolutně, pro všechny lidi a všechny doby. Mnozí filosofové a také mnozí ne-filosofové říkají, že pravda je relativní, podmíněná, proměnlivá atd. Francouzské přísloví: „Pravdivé na této straně Pyrenejí, nepravdivé za Pyrenejemi.“ Věta „Dnes prší.“ je pravdivá jen relativně, protože prší v Římě, ale v Mnichově ne. Věta o dešti je však pravdivá nepodmíněně pro všechny lidi a doby, když ji přesně formulujeme, a tak se vyhneme nedorozumění.
Známe však i vážnější námitky proti nepodmíněnosti pravdy. Běžnému mínění odporuje skutečnost, že dnes neexistuje jen jedna geometrie: vedle Euklidovy, která se učí na školách, existuje geometrie Riemanova, Lobačevského a jiné. Některé věty, které jsou pravdivé v jedné z těchto geometrií, jsou v druhé nepravdivé.Geometrické věty jsou tedy do značné míry relativní vzhledem k systému. Totéž platí v logice. Také tam máme různé systémy, takže na otázku, zda určitá logická věta je pravdivá, se vůbec nedá odpovědět bez zřetele k určitému logickému systému. V oblasti matematiky a logiky jsou různé systémy, různé vztažné soustavy, určité věty pak mohou být v jednom systému pravdivé, v jiném nepravdivé.
Vědec, a člověk vůbec, nepřijímá nějakou větu nebo vztažnou soustavu (systém) za pravdivou proto, že se shoduje se skutečností, nýbrž proto, že je to pro něho výhodné, užitečné. Potom by se jako pravdivé měly označovat takové věty, které jsou pro nás užitečné. Pravda je pak užitečnost, mluvíme o pragmatickém pojmu pravdy. Nevíme, zda ty věty jsou pravdivé, nebo nepravdivé; jsou totiž jen užitečné. Proč by měl člověk této užitečnosti rovnou říkat „pravda“ a mluvit o relativitě pravdy. Avšak i jako pragmatici musíme připustit, že existují určité pravdivé věty v aristotelovském smyslu; ostatním se raději neříká „pravdivé“, nýbrž prostě „užitečné“. Například: „Za těch a těch okolností ukazovala ručička ampérmetru dnes v 10 hodin, 20 minut a 15 sekund tolik a tolik“.
Tvrzení: „Tato růže je červená.“ – všechny barvy však vznikají teprve až v našich zrakových orgánech, jako výsledek působení určitých světelných vln, dopadajících na naše oko. Barva jako něco vnějšího vůbec neexistuje. Potom tedy nemůže platit, že naše věta je pravdivá, jen když souhlasí s vnějším stavem věcí, neboť takový stav vůbec neexistuje.
„Noetický idealismus“ tvrdí, že existují věci, i nepodmíněné pravdy, nejsou však vně, nýbrž – v tom či onom smyslu slova – v nás, v našem myšlení. Všechno, co poznáváme, je dílem našeho myšlení, je v nás;některé z těchto předmětů však vytváříme podle jistých zákonů, některé libovolně (Kant). Říkají, že kočka (běžící zleva za záda, vynoří se zprava) je skutečná do té míry, že ji myslím podle jistých zákonů. To je idealistický výklad pravdy. Podle idealismu musíme říci, že poznání je tvořivé, že vytvářísvé předměty. Proto jsou idealisté nuceni přijímat dvojí subjekt, dvojí myšlení a dvojí já: jednak tzv. malé,osobní já – toto já nazývají „empirické“ – a velké, nadosobní, transcendentální já či „já samo o sobě“. Toto druhé, velké, transcendentální já, je to, co vytváří předměty. Malé, empirické já, je schopno předměty jen přijímat tak, jak jsou oním velkým „já samo o sobě“ dány. Idealisté dále: Co je poznáváno, musí být uvnitř, tedy ne vně poznání. Poznání se tu pojímá jako jakási krabice, přičemž věc (podle realistů) může být uvnitř i vně této krabice. Edmund Husserl (fenomenolog): dopadne-li světelný paprsek na věc, která je ve tmě, ocitne se tato věc na světle, a přesto není uvnitř světelného zdroje.
Realistický výklad pravdy:Poznání spočívá v tom, že uchopujeme nějaký předmět, který tu užnějakým způsobem je, který existuje – a to nezávisle na poznaní. Ovšemže i realistické pojetí má své velké obtíže, např. vědecky doložený fakt, že ve světě patrně neexistují barvy. Alespoň v tomto případě, svým poznáním něco vytváříme – barvy. Odpověď realistů: hranice mezi poznávajícím subjektem a vnějším světem neleží na lidské kůži. Hranice jsou mnohem spíše tam, kde se odehrává přechod mezi fyzickými a psychickými procesy. (viz červené brýle). Dále velice často postihujeme věci nikoli tak, jak jsou samy o sobě, nýbrž tak, jak na nás působí, (ponoříme pravou ruku do horké vody a levou do studené a potom obě do vlažné, pak v pravé ruce pociťujeme chlad a v levé teplo.) Tento smysl teplotu zachycuje, ale vůbec ji nevytváří, neboť ta je daná. (Viz problém mikrokosmu, kvantové fyziky.)
V této věci (noetický realismus x noetický idealismus) se člověk musí rozhodnout úplně(Bocheński zvolil v poznání realismus namísto idealismu). Je nutno pojmout celé lidské poznání buď jako uchopování – realismus, nebo jako vytváření předmětu – idealismus. Jakýkoli kompromis je tu nesprávný. A tedy také mimo jiné onen běžný názor, podle kterého nalézáme sice ve vnějším světě tvary a světelné vlny, ale barvy ne. Je třeba říci, že buď vnější svět vůbec neexistuje a všechno vytváří náš duch, nebo že naopak nevytváří nic kromě kombinací obsahů, a že všechno, co poznáváme, musí být nějakým způsobem dáno vně lidského ducha.
Psycholog Fechner napsal kdysi spis, ve kterém proti sobě postavil svět denní a svět noční, v němž nejsou žádné barvy, žádné zvuky, pouze mechanické pohyby a tvary ve tmě. Toto noční pojetí rozhodně zavrhl.
Bocheński, J. M. (aktualizace 14. 1. 2021)