Kritika osvícenského racionalismu nalezla již v devatenáctém století svůj postmoderní obrat v rozšiřujícím se vlivu Ferdinanda de Saussure, švýcarské vyučujícího v Ženevě, jehož přednášky o linguistice (publikovány v roce 1916 jako Cours de Linguistique Générale/Kurz všeobecné lingvistiky) se staly základem postmodernismu.
Saussureovou klamně jednoduchou myšlenkou je, že lingvistický znak či symbol jedná reflexivně, a ne referenčně či odkazově. Řekl, že slovo nefunguje odkazováním na svět, ale vyjasňováním celého systému smyslu a hodnoty, ve kterém má každé slovo svoji funkci. (Technicky, Saussureovo slovo odkazuje na nějakou myšlenku, ale taková myšlenka je sama lingvistická; pro jazyk neexistuje nic primárního.) Správně číst nebo rozumět dokonce nejjednoduššímu lingvistickému úryvku, znamená rozpoznávat rozdíl; to znamená konat nesčetně souhrnný a neustálý akt rozlišování, který se stává stále vyváženějším a bohatším, více než lingvistické okraje úryvku vzhledem k poezii nebo k dalšímu celkovému použití.
V jistém ohledu se tu jedná pouze o zdravý selský rozum. Kdokoliv mluví více než jedním jazykem, zná nahodilost znaku: co je zde „pes“, tamhle je „chien“ (francouzsky pes). Ale čím více jazyků někdo zná, o to se v daném systému stává zřejmější hodnota každého slova, o to se stává zřejmější skutečnost, že dané slovo nemá nikde jinde žádný přesný ekvivalent, ani v jiných jazycích, ani ve světě. Když vezmeme nejjednodušší možný příklad, tak nerozumíme anglickému slovu „dog/pes“ pouze proto, že si ho obvykle asociujeme s živočichem, ale šířeji a celkově především proto, že ho rozlišujeme skladbou a funkcí od jiných slov a funkcí (například od „dot/tečka“, „log/kláda“, „bog/bažina“ a od sloves, příslovců a spojek). Co se popisuje těmito spíše nemastnými termíny, je poetická schopnost jazyka: jeho schopnost jako živého jazyka poskytnout svým mluvčím s konkrétní abecedou a možností slovní zásoby, aby tak modifikovali, dokonce radikálně, způsoby použití, kterými utváříme naše světy.
Postmoderní okamžik, jak říká Derrida, je okamžik, kdy „jazyk napadnul univerzální problematiku“; je to okamžik, kdy se stalo jasným, že všechno, co pracuje s takovými kódy, se chová jako jazyk. Jazyk těla, jazyk oděvu, tichý výraz gesta, projekt města nebo módní časopis nebo univerzita: toto všechno jsou komplexní, kódované systémy smyslu a hodnoty, a v několika z nich, dokonce v mnohých, fungujeme současně, najednou. Dokonce při jednotvárných činnostech se dobře vyznáme v tom, co je nad rámec našich vědomých měřítek. Taková představa jazyka je modelem pro uspořádání, které je jak mocné, tak omezené.
Pro popis systémů hodnot, které pracují jako jazyk, se jako užitečné ukázaly termíny epistémé a diskurz. Epistémé předpokládá systémovou povahu všeho poznání (někdo může mluvit o západní epistémé); a diskurz předpokládá systémovou povahu všech postupů či metod (mravních, sociálních, tuzemských, politických, reprodukčních, ekonomických, intelektuálních). Tyto dva termíny přinejmenším pomáhají mysli najít opěrný bod, který dovolí, aby se myšlení vydalo směry různými od těch, které se inspirovaly termíny jako „realita“ nebo „přirozenost“.
Postmodernismus se od dekonstrukce, se kterou se někdy zaměňuje, liší. Dekonstrukce je metodologie s pokyny či pravidly podobnými některým postmodernistickým, avšak s mnohem omezenější schopností či možností. Dekonstrukce je negativní hnutí, ve kterém interpret kódového nebo znakového systému (např. nějakého románu nebo psychoanalýzy) hledá spíše to, co je nepřítomné, než přítomné – hledá v systému či v argumentaci spíše krizová místa a selhání než jejich zřejmější pozitiva. Tato metodologie má výchozí hodnotu otevřené interpretace ke komplexnímu čtení, ale ta se brzy ztrácí úpadkem do cirkularity; záporná kvalita jejího tázání často omezuje kreativitu či tvořivost, popř. tvůrčího ducha odpovědi. Je to téměř, jako kdyby dekonstrukce byla fascinována tím, co nemá, když pracuje s takovou nostalgií pro referenční pohled jazyka, který postmodernismus reviduje či nově nahlíží.
Postmodernismus neoplakává referencialitu. Pokud znak neodkazuje jednoduše či přímo, ale namísto toho upřesňuje systém smyslu a hodnoty, pak zájem spočívá na objevování toho, které systémy jsou momentálně ve hře, a v pohlížení na to, čeho jsou různé systémy schopné, popř. jaké mají možnosti, ať to jsou literární texty, politická hnutí nebo osobní životy. Tuto moc či schopnost postmodernismu nenalézáme jen v teoretických textech, které nedávno vzbudily tak širokou pozornost, ale spíše ve tvůrčím díle umělců a vědců, kteří v mnohých případech anticipovali filosofickou kritiku racionalismu a šli až za ni, aby vytyčili její praktické uplatnění. Umělci a filmoví tvůrci jako Magritte a Buńuel, postmoderní tvůrci románů jako Robbe-Grillet a Nabokov, vědci po Einsteinovi, kteří se zabývali kvanty a chaosem, feministky, které se zajímaly o nové úkony osobní a politické pozornosti, a architekti, kteří si pohrávají s tradičními konvencemi, tito všichni prozkoumali praktické a materiální uplatnění postmodernismu mnohem důkladněji než mnozí jiní, spíše teoretičtí spisovatelé.
Ermarth, E. D., translated by Káňa, T. (aktualizace 12. 1. 2021)