Friedrich Schleiermacher spojil tyto dílčí teorie do jediné disciplíny, která zahrnuje interpretaci všech textů bez ohledu na (literární) žánr a nauku (interpretoval Herakléta a Platóna stejně jako bibli.)
Na každé úrovni výkladu jsme zapojeni do hermeneutického kruhu. Nemůžeme znát správné čtení části textu, aniž bychom zhruba neznali text jako celek; nemůžeme znát text jako celek, dokud neznáme jeho jednotlivé části. Nemůžeme znát smysl slova, pokud neznáme smysl jednotlivých slov, která ho obklopují a smysl textu jako celku; znalost celkového smyslu zahrnuje znalost smyslu jednotlivých slov. Nemůžeme plně rozumět textu, pokud neznáme autorův život a dílo jako celek, ale toto vyžaduje znalost textů a dalších událostí, které utvářejí jeho život. Nemůžeme plně rozumět textu, pokud neznáme celou kulturu, ve které se text objevil, ale toto předpokládá znalost textů a dalších skutečností, které kulturu vytvářejí. Kruhový vztah není pouze na každé úrovni interpretace, ale také mezi jednotlivými úrovněmi takové interpretace. Nemůžeme se rozhodnout pro správné čtení jednotlivé pasáže, dokud ještě neznáme nic z jejího smyslu, a také neznáme nic z autorova života nebo kultury. Avšak jak máme získat tuto znalost, pokud ne z takového textu jako je tento daný text?
Hermeneutický kruh není tak tajuplný, jak se často předpokládá. Text nemusí být problematický stejnoměrně. Beznadějně poškozený rukopis (nebo chybně vytištěná kniha) může být nerozluštitelný. Ale jestliže jsou rukopisy spolehlivé ve větší části textu, interpret přenese znalost takové části textu na ty části textu, kde jsou rukopisy poškozené. Ne všechna slova (a věty) jsou stejně nejasná; relativně jasná slova (a věty) poskytují (interpretační) klíč těm relativně nejasným., Rozumění je pak opět záležitostí stupně. Nemohu plně rozumět textu, pokud plně nerozumím každému slovu a větě, a nemohu plně rozumět žádnému slovu nebo větě, pokud nerozumím celku. Jestliže by bylo úplné porozumění nebo naprosté nepochopení jedinou alternativou, nemohl bych rozumět žádnému textu, jakkoli dlouhému nebo složitému. Ale rozumění takové není: textu mohu rozumět přibližně, zhruba, aniž bych mu rozuměl úplně, a hrubé rozumění mi umožňuje rozluštit jednotlivé části.
Schleiermacher v roce 1813 napsal: „Podstatně a niterně, myšlenka a její vyjádření jsou úplně to samé“ (1959: 21). Tím se naznačuje, že to, čemu rozumíme, je literární smysl textu, to, co slova míní nebo mínila. V roce 1819 napsal: „umění (interpretace) může odvodit svá pravidla jen z pozitivního plánu, a tím je: historická a prorocká, objektivní a subjektivní rekonstrukce daného výroku“ (1959: 87). To naznačuje, že záměrem autora může být více, než pouze smysl jeho slov, a že interpret musí odhalit tento (celý) záměr. Záměr (autora) se může lišit od smyslu slov z několika důvodů: autoři se mohou vyjadřovat špatně, mohou chybovat při psaní nebo mluvení, mohou mít nedostatek slovní zásoby nebo nesprávné užívání cizích slov. (Když někdo mluví o ‘mitigating against’ nebo píše ‘It is worth nothing that…’, předpokládáme, že míní ‘militating against’ – neprospívá, je nevýhodou – a ‘It is worth noting that…’ – stojí za poznámku, že…, je hodno poznamenat, že…) Plně výroku porozumět často znamená jít za smysl slov a ptát se po záměrech autora: Myslel to autor doopravdy nebo jako žert? Mínil slovo v tomto smyslu nebo v jiném? Kritizoval autor implicitně to a to? Ve slovech autora můžeme naopak rozeznat více, než smíme přijatelně přisuzovat jeho vědomým záměrům, a vyvolat jeho nevědomé záměry nebo autorova „ducha“ či „ducha“ jeho kultury. Nebo se můžeme odvolávat na čtenáře. Otázku „Co se míní tímto textem?“ lze rozvést dvěma způsoby: (1) „Co autor textem míní/mínil?“ (2) „Co se textem míní/mínilo pro jeho čtenáře?“ Tyto rozšiřující otázky se mohou střídavě interpretovat různými způsoby. Co představuje autora a jeho záměr? Můžeme toto omezit na autorovy vědomé záměry a úmysly, nebo můžeme do toho zahrnout i jeho podvědomé záměry a úmysly, nebo dokonce ducha jeho doby, který má implicitně podíl na jeho autorství? Kdo jsou tito čtenáři? To mohou být autorovi současníci, nebo čtenáři pozdější, takoví, jako my sami. Je nepravděpodobné, aby se odpovědi na tyto dvě otázky shodovaly, jestliže autor a posluchači patří do různých časových období nebo kultur. To, co Shakespeare mínil Hamletem není to, co se Hamletem míní pro moderní čtenáře, pokud tito čtenáři nejsou zkušenými hermeneutiky. Odpovědi se nejpravděpodobněji budou shodovat, pokud čtenáři budou autorovi současníci; pak autor a posluchači sdílejí stejného „ducha“, dokonce i v tom případě, když nemají stejnou tvůrčí schopnost.
Když se Schleiermacher snažil rekonstruovat doslovný/literární smysl textu v přesvědčení, že záměr (autora) a jeho vyjádření jsou identické, odpovídal na otázku, „co se textem mínilo pro vzdělaného soudobého čtenáře?“ Když se pokoušel rekonstruovat záměr autora, v přesvědčení, že nemusí být stejný jako jeho vyjádření, odpovídal na otázku „co autor textem mínil?“ Jak můžeme vědět, co Shakespeare mínil (to znamená, co měl na mysli)? Můžeme to vědět zcela stejným způsobem, jako víme, co má na mysli současník, se kterým rozmlouváme? Naše mysl není zcela odlišná od mysli Shakespearovy; mezi námi existuje „spřízněnost ducha“. Jestliže získáme dostatečnou znalost o jeho životě a díle, můžeme ve svých představách vklouznout do jeho bot a reprodukovat jeho myšlení. Tak je možné obout boty kohokoliv jiného; často to dělají autoři románů. Není jasné, zda to musíme udělat i my, abychom věděli, co si někdo myslí: Mohu vědět, že pes chce kost, aniž bych tuto žádostivost vyvolával ve svých představách.
Inwood, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 10. 1. 2021)