Hermeneutika, „umění interpretace“, byla původně teorií a metodou pro interpretaci bible a jiných složitých textů. Wilhelm Dilthey rozšířil hermeneutiku na interpretaci všech lidských úkonů a výtvorů včetně historie, a na interpretaci lidského života.
Heidegger podal v díle Bytí a čas (1927) „interpretaci“ lidského bytí, jako bytí, které samo sobě rozumí a interpretuje. Hermeneutika se jeho vlivem stala ústředním tématem kontinentální filosofie.
Hermeneutika dává vzniknout několika kontroverzím. Odkrýváme při interpretaci daného předmětu autorovy myšlenky a záměry, přičemž si v autorově postoji představujeme sami sebe? Nebo daný předmět klademe do vztahů k většímu celku, který danému předmětu dává smysl? Druhý pohled dává vzniknout hermeneutickému kruhu: nemůžeme rozumět celku (například nějakému textu) pokud nerozumíme jeho částem, ani nemůžeme rozumět jeho částem, pokud nerozumíme celku. Heidegger objevil jiný kruh: jelikož přistupujeme nevyhnutelně s předpoklady k tomu, co interpretujeme, znamená to pak, že jakákoli interpretace je libovolná, nahodilá nebo přinejmenším do nekonečna pozměnitelná?
Inwood, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 10. 1. 2021)