Zveřejnění díla Hans-George Gadamera Pravda a Metoda v roce 1960 stanovilo nejdůležitější bod obratu pro předmět hermeneutiky od doby Schleiermachera, který pro moderní hermeneutickou disciplínu položil základy.
Termín „metoda“, použitý v titulu díla, stojí v negativním, nebo alespoň v ironickém vztahu k „pravdě“. Gadamer napadá jako umělý abstraktní konstrukt čistý „rozum“ a „metodu“ osvíceneckého myšlení u Descarta (v protikladu k Vicovi) a u všech myslitelů, kteří naivně předpokládají, že vědecké metody mohou odhalit celou pravdu. Souhlasí se svým učitelem Heideggerem, že individuální myslitel je utvářen svojí situovaností uvnitř historické tradice. Píše: „Sebe-uvědomování jedince je pouze mihotáním v uzavřených kruzích historického života“ ([1960] 1989: 276). Ale toto nevylučuje možnost rozumění, neboť „předsudky“ (Vorurteile) vytvářejí „historickou realitu“, na které se interpret podílí.
Gadamer vyjasňuje otázku použitím analogie her. Předpokládaný postoj (to znamená způsoby, kterými pravidla hry určují cíle a to, co se myslí jako vhodný tah nebo strategie) vymezuje pro hráče „smysl“ a „skutečnost“ více než jejich vlastní vědomá reflexe. A tak tradice „dějin působení“ (Wirkungsgeschichte) stojí za rozlišovacími a vskutku jedinečnými „podáními či interpretacemi“, které charakterizují každou hru, nebo každou interpretační nebo sdílející událost. Vztah mezi celkem a částmi, což zaměstnávalo Schleiermachera a Diltheyho, tak Gadamer transponoval spíše podle po-Hegelovského než podle po-Kantovského klíče. Má za to, že veškeré rozumění, je hermeneutické a není hodnotově neutrální. A to je to, co míní „univerzalitou hermeneutického problému“.
Habermas rychle rozpoznal v Gadamerově hermeneutice nedostatek kritického sociálního povědomí. Kde Gadamer mluvil o „předsudku“, Habermas hovořil o „zájmu“. Habermas tvrdí, že to, co vymezuje horizonty rozumění, jsou sociální zájmy (které zahrnují zájmy moci) na straně interpretů, a hlavně jejich interpretačních komunit. Ale Habermas odmítá, v opozici k Richardovi Rortyovi, aby se toto zúžilo na sociální pragmatismus. Habermas na základě pečlivě vypracované teorie komunikativního jednání popírá, že by byly interpretační komunity tak radikálně podmíněny sociálním a historickým kontextem, že by pak žádná trans-kontextuální kritéria smyslu a rozumění nemohla zůstat funkční. A tak jeho dřívější dílo, Poznání a lidské zájmy (1978) uvádí jeho ucelenější a hodnotnější dílo s názvem Teorie komunikativního jednání: Kritika funkcionalistického rozumu (1984).
Paul Ricoeur přešel z bádání o lidské vůli a omylnosti k teoriím symbolu a potom skrze hermeneutiku k dialogu mezi hermeneutikou a strukturalismem, a končil dialogem mezi hermeneutikou, metaforou a narativní teorií. Jeho pozdější dílo se navrátilo ke vztahu mezi hermeneutikou a osobním jednáním. Ricoeur je asi nejlépe znám svým aforismem, že „symbol dává vzniknout myšlence“. Jeho bádání o hermeneutice jej přivedlo ke zkoumání jevů sebe-klamu a „dvojitého smyslu“ ve Freudově Interpretaci snů. Prvky přetvářky a klamu jej přivedly k formulaci výrazu „hermeneutika podezření“. Píše, že Freudovo dílo „mě přinutilo, abych rozšířil svůj první koncept hermeneutiky za hranici pouze sémantické analýzy dvou-smyslových vyjádření“ ([1975] 1978: 318).
Zatímco Ricoeur odmítá „redukcionismus“ Freudových teorií, které vysvětlují lidský život včetně náboženství, přijímá pak Freudovo zdůraznění schopnosti ega klamat sebe sama. Hermeneutika proto, podle Ricoeurova názoru, vykonává dvojitý úkol při „ničení idolů“ (to znamená, odhalováním přání, která podmiňují interpretaci a způsobují v textech projekci osobitých vlastních tužeb) a „naslouchání symbolům“. První úkol znamená „slib důslednosti“ a druhý „slib poslušnosti“. Symbolický stupeň smyslu se jeví jako metafora ve vztahu k větám a jako projekce narativních světů ve vztahu k větám, které se společně kombinují, aby ukázaly strukturovaný celek. Některé více kontraverzní pohledy jeho hermeneutiky se zaměřují na „opětné symbolické ztvárnění“ nebo na „konstruál (interpretace smyslu něčeho)“ příběhu a na ochotu občas mluvit o „smrti autora“ (1976: 29-30).
Tento pokus mluvit o „smrti autora“ při interpretaci psaných textů původně pochází od Rolanda Barthese. Barthesova sémiotika následně připravila cestu pro Derridu. Jacques Derrida zdůrazňuje, že psaní (na rozdíl od ústní mluvy) má za následek „nepřítomnost autora (oprávněného k tomu, aby dílo podepsal)“ a dokonce „nepřítomnost popisované věci – referent“ ([1967] 1976: 40-1). A dále že, žádný text není „dokončeným“ výtvorem nebo „daným“ textem. Údajně na základě teorie sémiotiky a textuality vidí smysl textu jako nekonečně „odkládaný“. Na základě dědictví částečně přijatého od Freuda, Husserla, Nietzscheho a Heideggera předkládá hermeneutiku, která má podobnosti s postmodernismem a formuluje dekonstruktivismus. Ve skutečnosti se zdá, že redukuje texty na trvale proměnlivou událost, která je neustále podnětem k novým formám jako jsou nové úmluvy a společenské předpoklady pro nové zasazení do kontextu toho, co se na povrchu jeví, že se má považovat za pravdu a za (pravý) smysl.
Thiselton, A. C., translated by Káňa, T. (aktualizace 8. 1. 2021)