Schleiermacher byl vychován v tradici moravského pietismu a byl spřízněn se vzkvétajícím romantickým hnutím. Přijal transcendentální výzvu tří Kantových Kritik a jasně si uvědomoval nedostatečnost a bludnou uzavřenost jakéhokoli hermeneutického systému, jenž slouží nějakému primárně danému doktrinálnímu rozumění textům.
Kladl si dvě transcendentální otázky: Jak je možná křesťanská teologie? Jak se stávají možnými procesy rozumění?
Sleiermacher byl prvním teoretikem, který si uvědomil, že problém hermeneutiky leží ve společném uchopení všech aspektů tří skupin otázek: jak rozumění ve svém „božském“ nebo trans-racionálním rozměru vzájemně působí na kritickou, racionální výzvu k předlohám nebo pravidelným jevům kritérií; jak rozumění jednotlivým částem nebo složkám textů souvisí s intuitivnější anticipací textu jako celku; a jak se rozumění tomu, čemu se má rozumět, spojuje nebo zabývá předchozím nebo prozatímním rozuměním tomu, k čemu se vztahuje podstata textu.
Tato poslední otázka se stala známou jako problém „před-rozumění“, a to se v pozdější hermeneutice začalo vyjadřovat německým technickým termínem Vorverständnis. Jakmile se začíná rozvíjet rozumění textu, poopravené či plnější rozumění zpětně působí na „před-rozumění“, a tak vyvolává přiměřenější otázky a lepší schopnost rozumět.
Rozumění částem textu závisí na prozatímním jakoby intuitivním skoku do předběžného rozumění celku, ale zároveň se toto předběžné rozumění poopravuje, protože se současně také uskutečňuje zpětný proces poopravení a pozměnění. Oba tyto procesy vytvářejí rozdílné verze „hermeneutického kruhu“.
Tento hermeneutický přístup měl několikerý dopad na biblická studia. Zaprvé, zdůraznil jak důležitost, tak i hranice racionálního či „vědeckého“ přístupu k bádání. Dilthey, který psal na počátku dvacátého století, se zabýval touto věcí a svoji výzvu: spíše „žít“ než jen „myslet“ považoval za klíčovou kategorii v hermeneutickém rozumění. Ve svém výkladu Schleiermachera se zabýval a rozvinul jeho pozdější „psychologickou“ osu hermeneutiky, konkrétně potřebu obout si boty „toho druhého“, abychom toho druhého chápali na základě sdílení života a humanity. Dilthey tvrdil ve své kritice racionalismu a empirismu, že v žílách poznávajícího subjektu (jak ho definoval Locke, Hume a dokonce i Kant), neproudí žádná skutečná krev.
Zadruhé, hermeneutický přístup navedl biblické studie ke zdůrazňování historické rekonstrukce, což souviselo s nárůstem biblické kritiky. Proti mnohým obecně rozšířeným mylným chápáním Schleiermachera se musí nicméně zdůraznit, že to nepovstalo ze zabývání se „genetickým původem“, ale ze zaměření se romantismu na zachycení živé představy, pro kterou je zbylý text pouhou schránkou. Schleiermacher z tohoto důvodu, a ne pouze z antikvářské zvědavosti, pracoval pozpátku – od textu k tomu, co leželo za ním. Vedlejším účinkem biblických studií bylo to, že se v nich vypěstoval takový přístup, který používal texty pouze jako prameny pro historickou rekonstrukci. Schleiermacher by takový hermeneutický redukcionismus a instrumentalismus neschvaloval, avšak byl z nich opakovaně obviňován. Thiselton (1992) urputně bránil vysokou úroveň komplexity a propracovanosti, které charakterizují Schleiermacherovo dílo.
Thiselton, A. C., translated by Káňa, T. (aktualizace 8. 1. 2021)