AMZD09.14KKC1730.1731.1732.1733.1734.1735.1737.1740.1741.1742.1743.1744.1747
Bůh stvořil člověka jako rozumovou bytost a udělil mu důstojnost osoby, která je odpovědná za vlastní skutky. I podle Ireneje z Lyonu je člověk obdařen rozumem, a v tom je podobný Bohu. Je stvořen svobodný a je pánem nad svými skutky (srov. 1730).
Svoboda je moc zakořeněná v rozumu a ve vůli. Svoboda dosahuje své dokonalosti, je-li zaměřena na Boha, na naši blaženost (srov. 1731). Dokud není svoboda definitivně zakotvena ve svém posledním dobru, kterým je Bůh, tak zahrnuje možnost volit mezi dobrem a zlem (srov. 1732).
O co více člověk koná dobro, tím se stává svobodnější. Pouze ve službě dobru a spravedlnosti je skutečná svoboda. Zvolit neposlušnost a zlo je zneužitím svobody a vede do otroctví hříchu (srov. 1733). Svoboda činí člověka odpovědným za své skutky. Pokrok ve ctnosti, v poznání dobra a v askezi, posilují vládu vůle nad vlastními skutky (srov. 1734).
Přičitatelnost a odpovědnost za nějaké jednání může být snížena nebo dokonce zrušena neznalostí, roztržitostí, násilím, strachem, návyky, bezuzdnými vášněmi a jinými psychickými nebo sociálními okolnostmi (srov. 1735). Nějaké jednání může být však chtěné nepřímo, když je důsledkem nedbalosti vůči tomu, co by měl člověk znát nebo konat, např. autonehoda zaviněná neznalostí dopravních předpisů (srov. 1736). Aby bylo možno škodlivý účinek přičítat za vinu, je třeba, aby se dal předvídat, a aby ten, kdo jedná, měl možnost se mu vyhnout: takovým případem je např. zabití člověka způsobené opilým řidičem (srov. 1737).
Uplatňování svobody nezahrnuje právo říci nebo dělat cokoli. Je nesprávné tvrdit, že člověk, je „jedinec, stačící si sám sobě a mající za cíl uspokojování vlastních zájmů a užívání pozemských dober“. Ostatně podmínky hospodářského, sociálního, politického a kulturního řádu, vyžadované pro správný uplatňování svobody, se velmi často zneužívají a porušují. Tyto situace zaslepenosti a nespravedlnosti ztěžují mravní život a uvádějí jak mravně silné, tak slabé do pokušení hřešit proti lásce. Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrozí vlastní svobodu, stane se otrokem sebe sama, rozbije bratrství se sobě rovnými a vzbouří se proti Boží vůli (srov. 1740).
Kristus oslavením svého kříže dosáhl spásy pro všechny lidi. Vykoupil je z hříchu, který je držel v otroctví. „To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus (Gal 5,1).“ V něm máme společenství s „pravdou, která nás osvobodí“ (Jan 8,32). Byl nám dán Duch svatý a jak učí apoštol, „kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17). Už nyní se chlubíme „svobodou … Božích dětí“ (Řím 8,21) (srov. 1741).
O co jsme vnímavější pro podněty milosti (zvláště při modlitbě), o to více roste naše vnitřní svoboda a jistota ve zkouškách, a také při nátlaku a donucování vnějšího světa. Duch svatý nás působením milosti vychovává k duchovní svobodě, abychom se stali svobodnými spolupracovníky jeho díla v církvi a ve světě (srov. 1742). Bůh ponechal člověku „možnost vlastního rozhodování“ (Sir 15,14), aby se mohl svobodně přimknout ke svému Stvořiteli, a tak dosáhnout oblažující dokonalosti (srov. 1743).
Svoboda je moc jednat nebo nejednat, a tak moci sám od sebe konat uvážené svobodné skutky. Svoboda dosahuje dokonalosti, když je zaměřena k Bohu, svrchovanému Dobru (srov. 1744). Právo na uplatňování svobody je požadavek neodlučitelný od lidské důstojnosti, zvláště v náboženské a mravní oblasti, avšak uplatňování svobody nezahrnuje předpokládané právo říkat nebo dělat cokoli (srov. 1747).
KKC (aktualizace 26. 6. 2021)