CMZD05.11H1D73.74
V uších nám zaznívají slova společného zvolání věřících při každé mši svaté na závěr preface: „Svatý, svatý, svatý, Pán, Bůh zástupů.“ Trojím opakováním stejného slova se vyjadřoval superlativ, zvoláním tedy vyjadřujeme to, že Pán, Bůh zástupů je nejsvětější.
U kostela Povýšení svatého kříže v Prostějově je starobylá kaple, v jejím presbytáři máme pak na fresce toto zvolání svatý napsáno ve více jazycích: Hagios, Sanctus, Heilig… A dnes jsme toto trojí zvolání svatý slyšeli také v prvním čtení z Knihy proroka Izaiáše při jeho povolání.
Hebrejský kořen slova „qdsch“, od kterého se odvozuje přídavné jméno „qadosch“ (svatý), původně znamenal: být oddělen, být odloučen. Takzvané trishagion (trojí zvolání svatý) Izaiášova vidění při jeho povolání Hospodinem, chce nejdříve vyjádřit ontickou jinakost Jahweho vůči všemu, co obyčejně v oblasti lidské zkušenosti může nastat: Jahwe přesahuje (transcenduje) prostor a čas, Jahwe vládne času a není vymezen prostorem (srov. Žl 90,2; Iz 44,6; 48,12) Je jako ten, který stojí mimo čas, může být však zároveň přítomen v jakémkoli časovém okamžiku. V tom se zakládá také Jahweho etická jinakost, jeho neodvoditelné svaté, dobré jednání. A tuto svatost Jahweho popisuje Ozeáš (11,1-11) klasickým způsobem slovy: Bůh se prokazuje jako Bůh tak, že oprávněný hněv může svou suverénní láskou obrátit v pohotové odpuštění a v milosrdenství.
Exegeze motivovaná především feministicky upozornila na to, že v pohotovém odpuštění a v milosrdenství se zjevují Jahweho mateřské rysy. Hebrejské slovo pro milosrdenství (rahamim) je vlastně plurálem hebrejského slova pro mateřský klín, mateřské lůno. Pouze mateřské milosrdenství Jahweho, které předchází lidskému obrácení, umožňuje nový život.
Deuteroizaiáš popisuje jedinečně výstižně příklon Jahweho k Izraeli v obraze neustálé lásky Matky ke svému kojenci: „Může pak žena zapomenout na své děťátko, matka na svého tělesného syna? A kdyby na něj přece jen zapomněla, já na tě nezapomenu – praví Hospodin (Iz 49,15; srov. 66,13).“
Jahwe miluje tak, jako matka. Tato jazyková biblická figura či obraz nechce v žádném případě přiřknout Jahwemu ženský genetický rod, rovněž jak také není vymezen Jahwe v Bibli ani genetickým rodem mužským (pozn. jde tak jak tak jenom o rod gramatický), spíše má tento obrazný jazyk Bible charakter zvěsti, hlásání, s ohledem na nadějné očekávání jednání Jahweho vůči svému vyvolenému lidu.
Zákaz desatera (dekalogu, Ex 20,23; Dt 5,8) zobrazovat Boha v prvé řadě vyjadřuje odmítnutí synkretických praktik (tedy úcty různých ztvárnění pohanských božstev). Ale už ve Starém Zákoně samém to znamenalo, že je nemožné uchopit Boží podstatu jediným obrazem. „S kým chcete porovnávat Boha a jakým obrazem jej chcete znázornit? … Copak to nevíš, copak to neslyšíš? Pán je věčným Bohem, který stvořil širokost země. … Nevyčerpatelná je jeho moudrost (Iz 40,18.28).
Vhled do bezednosti Boží podstaty připravuje půdu pro pozdější problematizaci souvislosti čin-následek (Tun-Ergehen-Zusammenhang), která je v Bibli nejprve postřehnutelná v exilních textech, a která se potom v knize Job výslovně dovrší. Utrpení nelze nadále vždy vyvozovat z viny. Teodicea, tedy pouze rozumový filosofický přístup k Bohu, který nebere ohled na Boží zjevení, neuspěje v dokazování Boha poukázáním na lidskou vinu. Lidský život v celé své neproniknutelnosti se pak zdráhá pouze čistě racionálnímu řetězení příčin. Bůh ve své svatosti připouští také lidské spílání, dokonce i výčitky vůči utrpení jednotlivce nebo jeho celého lidu (srov. Žl 10,1; 22,2; 43,2; 74,1).
Schneider, Th., Sattler, D., translated by Káňa, T. (aktualizace 6. 6. 2021)