Mnohé filosofické diskuze se zabývají tím, do jaké míry se časový rozměr (časovost) světa podobá či nepodobá jeho prostorovému rozměru (prostorovosti). Všichni se shodují v tom, že prostor a čas se liší, co se týká jejich rozměrů (dimenzionality) a všichni, dokonce i v kontextu relativismu, se shodují v tom, že časový rozměr (časovost) světa není prostorovým rozměrem.
Časový a prostorový pohled na svět jsou například vzájemně rozdílně propojeny s příčinnými vlastnostmi.
Jedním pohledem, který rozlišuje čas od prostoru, je intuitivní nesouměřitelnost (asymetrie) předchozího, které neodpovídá žádné vlastnosti, která by souvisela s pozdějším. Zatímco se diskutuje o tom, v čem tato nesouměřitelnost (asymetrie) spočívá, a jak je propojená s dalšími vlastnostmi světa, jako je (například) entropická asymetrie, není pochyb, že je jedinečně charakteristická pro časovou strukturu světa.
Avšak samo takové rozlišení se často považuje za nedostatečné pro vystihnutí zvláštní povahy času. Výrazy jako „neustálá změna“ nebo „plynutí“ času se často používají metaforicky pro vystihnutí toho, co se tím myslí, tak jako i v Bergsonově pojednání o časovém rozměru (časovosti). McTaggart (1934) rozlišoval mezi těmi pohledy na čas, které by se měly charakterizovat použitím bezčasových temporálních vztahů (jako jedna událost, která následuje po druhé), které nazval B-série, a těmi pohledy na čas, které se vyjadřují časovanou mluvou, jež nazval A-série. McTaggart zastával názor, že podstatu časového rozměru (časovosti) vystihují pouze A-série, avšak jelikož tato podstata je sama v sobě kontradiktorní, čas je pak „nereálný“.
Jádro takových prohlášení snad spočívá v tom, co intuitivně vyjádřil svatý Augustin, že, zatímco bytí někde jinde než zde, sotva umenšuje realitu nějakého objektu, zatímco to, co neexistuje v přítomnosti, zcela postrádá skutečnou existenci. Jiné verze této myšlenky mají za to, že pouze minulost a přítomnost mají „vymezenou realitu“, avšak budoucnost, jelikož ještě nevstoupila v bytí, nemá zcela žádnou skutečnou vymezenou realitu.
Důležitou odpovědí k takovým myšlenkám je tvrzení, že v „realitě“ neexistuje žádné konečné rozlišení mezi přítomností jako stojící v rozporu s minulostí a budoucností nebo mezi přítomností a minulostí jako stojící v rozporu s budoucností. Tento přístup připouští, že minulost a budoucnost „ne-existují“ v tom případě, pokud se slovo „existovat“ používá ve svém časovaném tvaru, avšak vidí se v tom jenom zajímavá vlastnost přirozeného jazyka, (který má časované slovesné tvary, avšak žádnou paralelní strukturu pro prostorové vymezení) a ne něco, co by mělo metafyzickou důležitost.
Je přijímáno McTaggartovo prohlášení, že časované výrazy nelze přeložit do bezčasových, protože ty časované mají pravdivostní hodnoty, které se mění s časem a ty bezčasové je nemají, ale zastánci názoru, že slovesným časem se nevyjadřuje nic metafyzického mají za to, že toto jenom ukazuje, že časovaná mluva má nevyhnutelně „symbolicko-reflexivní“ nebo „indexikální (viz níže Wikipedia)“ povahu. Prohlásit, že „x se událo“ znamená prohlásit, že „x se událo před nyní“. „Nyní“ je termínem, jehož odkaz (reference, dále pak denotation) se mění podle jeho použití, protože odkazuje na jakýkoli okamžik času, ve kterém je vysloven. Tvrdí se, že toto zahrnuje pouze indexikalitu (indexicality, viz níže Wikipedia), rozlišuje časovanou mluvu od nečasové, avšak ne nějakou schopnost té první, ale ani té druhé, vystihnout esenciální metafyzickou povahu času.
Ti, kdo odmítají takovou myšlenkovou linii, nabízejí několik způsobů, jimiž se pokoušejí vyjádřit to, co si myslí, že chybí v jejím popisu. Logika slovesného času a modely rozdělených světů (s minulostí jako jedinečnou a s budoucností, která stále nabízí nejrůznější možnosti) jsou jedním přístupem. Jiní poukazují na analogii s modální logikou, kde se skutečný svět (ve většině popisů) ve své realitě metafyzicky rozlišuje od jiných možných světů, a to více než se ve své realitě domněle rozlišuje přítomnost od jiných časových okamžiků minulosti a budoucnosti. Analogie nicméně zachází jenom do té míry, do jaké je každý okamžik času, když je přítomností, okamžikem reality. Jako nesnadný úkol se prokázala snaha formulovat plnohodnotný metafyzický perspektivismus (perspectivism, také perspectivalism; německy: Perspektivismus; je epistemologická zásada, že vnímání a poznání nějakého předmětu je vždy spojeno s interpretačními pohledy pozorovatele, Wikipedia), který by vystihnul podstatu metafyzických prohlášení těch, kteří si myslí, že čas je výhradně spojen s existencí.
Wikipedia: V sémiotice, lingvistice, antropologii a filosofii jazyka je indexikalita (indexicality) jevem či fenoménem symbolu, který poukazuje na (nebo indexing) nějaký objekt, a to v kontextu, ve kterém se nachází. Symbol, který indexikálně (indexically) označuje (dané objekty), se nazývá index nebo ve filosofii pak indexikál (indexical).
Sklar, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 22. 5. 2021)