CMZD32.14GDD568.569
Jestliže žijeme a umíráme pro Boha, budeme s ním spojeni na věky. Zkušenost života „v Bohu“ přivedla hodně židů k víře v tělesné vzkříšení. Ale ne saduceje, ti zůstávali v této otázce přísně konzervativní, ačkoli byla jejich morálka více uvolněná, více laxní než morálka farizejů.
Nedovolili, aby se nauka o tom, co bude po smrti člověka, více rozvíjela, jak nám to připomnělo dnešní evangelium při rozhovoru saduceů s Ježíšem. Čtení z 2. knihy Makabejské popisuje heroické chování a věrnost zákonu sedmi bratří a jejich matky, kteří zvolili raději smrt, než aby odpadli od víry. Jak by pak mohli ti, kteří ztrácejí svůj život pro Boha, svůj život ztratit navěky? Král celého světa je jistě vzkřísí.
Církev nás učí (de fide – závazně), že duše spravedlivých, které jsou v okamžiku smrti svobodné od jakékoliv viny hříchu a časného trestu za hříchy, jdou do nebe. Nebe je pak místem a stavem nadpřirozené dokonalé blaženosti, která má základ v bezprostředním patření na Boha a v dokonalé lásce Boží, která je s tím spojena. Staroorientální vyznání víry (symbolum) a Apoštolské vyznání víry podle pozdějšího pojetí (5. stol.) obsahují doslovné vyznání: „Věřím v život věčný.“ Papež Benedikt XII. prohlásil v dogmatické konstituci Benedictus Deus (1336), že duše zcela očištěné vstupují do nebe a patří na Boží podstatu bezprostředně tváří v tvář, přičemž se jim Boží podstata nabízí bezprostředně, nezahaleně, jasně a otevřeně. A duše jsou na základě tohoto patření a tohoto prožitku skutečně blažené a mají věčný život i věčný pokoj.
Eschatologie starších knih Starého zákona ještě není dokonalá. Podle nich sestupují duše zemřelých do podsvětí – do šeolu, kde zakouší pochmurný, neradostný úděl. Úděl zbožných duší je však lepší při srovnání s těmi bezbožnými. Z toho se vyvinula myšlenka věčné Boží odplaty, která vystupuje v pozdějších starozákonních knihách jasněji do popředí. Žalmista např. doufá, že Bůh vysvobodí jeho duši z podsvětí a dá mu věčnou odměnu. Kniha Daniel dosvědčuje tělesné zmrtvýchvstání k věčnému životu, popřípadě k pohaně a k věčné hrůze těch bezbožných. Kniha moudrosti popisuje štěstí a pokoj spravedlivých duší, které spočívají v ruce Boží a u Boha žijí na věky.
Ježíš přibližuje nebeskou blaženost obrazem nebeské hostiny, kterou označuje jako život nebo věčný život. Podmínkou pro dosažení věčného života je poznání Boha a Krista. „To je věčný život, že Tě poznají, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3) Těm, kteří mají čisté srdce, slibuje Ježíš podle Matoušova evangelia blažené patření na Boha: „Blahoslavení jsou ti, kteří mají čisté srdce, neboť uvidí Boha.“ (Mt 5,8)
Svatý Pavel vyzvedá tajemný charakter budoucí blaženosti: „Žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo a do žádného srdce neproniklo, co Bůh připravil těm, kdo jej milují.“ A dále: „Spravedliví obdrží jako odměnu věčný život a slávu, které nelze porovnat s utrpeními tohoto světa.“ Namísto nedokonalého pozemského poznávání Boha nastává bezprostřední nazírání Boha.
Základní myšlenkou teologie svatého Jana je, že věčný život se dosáhne skrze víru v Ježíše, Mesiáše a Syna Božího. A věčný život pak spočívá v bezprostředním nazírání Boha. V 1. listu sv. apoštola Jana (3,2) čteme, že mu „budeme podobni, neboť ho budeme vidět tak, jak je.“ Kniha Zjevení svatého apoštola Jana pak popisuje štěstí spravedlivých ve společenství s Bohem a s Beránkem, což je vyvýšený Kristus. A takoví spravedliví jsou pak zproštěni všeho fyzického zla.
Ott, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 14. 5. 2021)