AMZD34.17SNM
V demokratické kulturní společnosti máme povědomí o králích a císařích jen z televize, internetu, knih a časopisů, a to hlavně z historie (pohled USA autora, částečně je to i pohled náš).
Avšak důvěru máme v takové vůdčí představitele, kteří „odvozují svou pravomoc od hlasů těch, které vedou“ (Vyhlášení nezávislosti). Osvícená a spolehlivá vůdčí schopnost takových autorit je velkým dobrodiním pro každou společnost. Očekáváme, že naši vůdčí představitelé budou svědomití lidé, zodpovědní vůči Bohu, jestliže jsme „národem Bohu podrobeným“. Naši vůdčí představitelé se musí podobně starat o všechny, protože „všichni lidé jsou si rovni, co se týká jejich lidského původu“.
Pokud bychom měli popsat, co Ježíš Kristus pro křesťany znamená, nejpravděpodobněji bychom nepoužili tuto důvěrně známou terminologii členů amerického zákonodárného shromáždění (z roku 1787). Proto by nás nemělo překvapit, že Bible popisuje Ježíše jako krále, jelikož vůdce a král byl v biblické kultuře identický, jeden a tentýž. Židé znali okázalost krále Šalomouna, heroickou oddanost a odvahu svého „zákonodárce“ krále Davida, moc a sílu egyptských a babylónských králů, proto použili tyto důvěrně známé obrazy k popsání Ježíšova vztahu k lidu, který „posvětil svou vlastní krví“ (Žid 13,12). Schopnost vést je alternativou k pokřivenému druhu svobody, která ústí v chaos a zkázu. Zakoušíme to denně kolem nás. Poddejme se Ježíšově schopnosti vést druhé, Ježíšovu vedení. „Otče Všemohoucí, přiveď celé lidstvo k jednotě v Ježíši Kristu, tvém Synu, jehož království s tebou a svatým Duchem, trvá v jediném Bohu na věky věků“. (alternativní vstupní modlitba)
Jak první čtení, tak evangelium dnešní neděle popisují Ježíše jako krále, a používají přitom obrazu pastýře a stáda. Jeden rodilý Němec prohlásil: „Ten, kdo chce porozumět básníkovi, musí vycestovat do básníkovy země.“ Pastýři a ovce byly v zemi Bible součástí denního života. Měli bychom se tam myšlenkově přenést, kdykoli čteme Bibli a chceme porozumět tomu, co nám Bůh míní skrze biblického autora sdělit. Bůh se skrze svého Pomazaného (Mesiáše, krále Ježíše Krista) o nás stará. Poslední verš s poznámkou o soudu propojuje první čtení s evangeliem, kde král odděluje ovce od kozlů. „Pán je můj pastýř, nic nepostrádám.“ (žalm)
Svatý Pavel zastává nauku, že Ježíšova královská vláda, které se slavně ujal svým zmrtvýchvstáním, bude trvat až do jeho druhého příchodu. Pak předá království svému Otci. Smysl těchto slov je, že Bůh jedná ve světě „skrze Ježíše Krista, našeho Pána“. Na konci časů, bude vztah Boha k vykoupenému lidstvu bezprostřední. Povšimněme si, že Ježíšovo království je prozatím v neustálém boji se zlem. „Kristus musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele (zlo) k nohám.“ A my bychom měli mít spoluúčast na tomto boji proti zlu.
V této nádherně vymyšlené scéně, která vyobrazuje paruzii, druhý Ježíšův příchod na zemi, vidí Matouš jádro Ježíšova morálního učení. Nepřehlédněme, že Ježíš, představený jako král a soudce, se sám identifikuje s chudými a utiskovanými v lidské společnosti, a že nejvyšší zákon lásky bude při soudu závažnou mírou. Tato radostná zvěst o posledním soudu vymezuje konec liturgického roku. Měli bychom soudit – posuzovat – sami sebe, a ne ty druhé. Poslední soud neznamená konec, ale nový začátek pro ty, kteří za svého života Ježíše následovali, poddali se jeho schopnosti vést a zachovávali či dbali na jeho velké přikázání lásky.
Misálek, translated by Káňa, T. (aktualizace 12. 5. 2021)