SVT003.24SNM
Kdo z nás, drazí farníci, by se jednou nechtěl připojit k zástupu svatých. Proč si máme ubližovat, proč se máme vystavovat zranění, kvůli tomu, že se pohybujeme v temnotě, když je možné kráčet ve světle?
Často kráčíme pouze v „záři svíce“ lidské moudrosti, pak děláme chyby a vidíme lidské hodnoty ve špatné perspektivě. Ježíš nás poučuje o tom, co mají být naše priority, on je světlem pro naše kroky. U nás křesťanů se pak předpokládá, že kráčíme (životem) ve světle víry, ve světle našeho Pána Ježíše Krista.
Mnozí skvělí křesťané, opomíjení hrdinové výjimečné lásky a věrně oddaní svým životním povinnostem, odešli na věčnost před námi. Následujme je podle jejich příkladu, a ne ty, kteří jsou kladeni na odiv v této společnosti bez Boha, a to ve vrcholném sportu, v soutěžích krásy anebo v úspěšném podnikání. V prefaci dnešní slavnosti se budeme modlit: „Otče, všemohoucí a věčný Bože, ukazuješ slávu na svých svatých. Oni jsou chloubou tvé církve a v nich nám dáváš příklad, oni jsou naši přátelé, zastánci a pomocníci a mezi nimi v nebeském Jeruzalémě je náš domov, k němuž putujeme s vírou.“ Neputujeme sami. Jsme členy velké rodiny. Pocit toho, že někam patřím, potřebuje přece každý z nás.
Autor Knihy Zjevení svatého apoštola Jana používá vizionářský jazyk a povzbuzuje křesťany, kteří trpí kvůli pronásledování. „Anděl přicházející z východu (východ se považoval podle knihy Genesis 8,2 za místo zdroje světla, za místo vycházení slunce a za místo ráje) drží pečeť živého Boha.“ Králové Orientu obvykle svoji pečeť vtiskli těm, kteří byli jejich vlastnictvím, podobně všichni, kteří jsou „označeni“ pečetí Boha, Bohu také náleží a budou spaseni. Počet 144 000 je symbolický (12 x 12 x 1000 – dvanáct je číslo dokonalosti). „Trůn a beránek“: Ježíš Kristus je beránek Boží. Toto biblické slovo, Boží slovo, by mělo dodat odvahu těm, kdo stále kráčejí údolím temnoty a procházejí tak obdobím skutečného soužení a útrap. Měli bychom se pokorně modlit spolu se žalmistou: „Pane, to je tvůj lid, který touží spatřit tvou tvář.“
V evangeliu nám Ježíš skrze blahoslavenství ukazuje ideály, které bychom měli naplnit. Vynikající až výjimeční křesťané všech dob tak činili, a nyní nalezli štěstí u Boha. Inspirováni jejich příkladem bychom o to měli také usilovat. Všichni jsme povoláni ke svatosti. Alespoň jedno z blahoslavenstvích, to, které je ti blízké, které tě osloví, které je pro tebe výzvou, si vezmi k srdci a pokus se ho žít, uvést ve svém životě ve skutek. Evangelista Matouš byl žid, který psal pro křesťany s židovskými kořeny, ze židovského prostředí. Častokrát přirovnává Ježíše k velkému zákonodárci, k Mojžíšovi, který byl všem židům skrze Písma důvěrně známý. Svatý Matouš v tomto biblickém úryvku nepřímo prohlašuje: Mojžíš oznámil zákon (figurativně) z hory Sinaj. Ježíš, který je větší než Mojžíš, učinil to samé (figurativně) „na horském úbočí, na hoře“. (Můžeme si však povšimnout, že Lukáš nechá Ježíše pronést toto kázání na rovině.) Matouš ve skutečnosti spojuje různé Ježíšovy výroky a nechává je Pánem pronést v horském kázání či v kázání na hoře, jak ho z Evangelia podle Matoušova známe dnes. Jednotlivá blahoslavenství jsou ideálem, o který bychom měli neustále usilovat, avšak pokorná mysl musí uznat, že dosáhnout toho není snadné.
Misálek, translated by Káňa, T. (aktualizace 7. 5. 2021)