DVKN08.22KKC688.799.800.801.1830.1831.1832
Duch svatý, třetí Božská osoba, je spojen s duchovním růstem buď jedince nebo společenství. V církvi lze poznávat Ducha svatého z jeho působení, a to: v Písmu, které inspiroval; v Tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové;
v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí; ve svátostné liturgii, v níž Duch svatý prostřednictvím slov a symbolů uvádí do společenství s Kristem; v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá; v charizmatech a službách, jimiž je budována církev; v projevech apoštolského a misionářského života; ve svědectví svatých, v nichž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.
Působení Ducha svatého je buď „pro dobro“ jedince – jeho posvěcováním a zdokonalováním (dary Ducha svatého) a „pro dobro“ celku – od nejmenšího společenství, jako je rodina, až po celou univerzální církev (charizmata).
Dary Ducha svatého
„Jsou to trvalé dispozice, které příznivě uzpůsobují člověka, aby byl ochoten jednat podle hnutí Ducha svatého“. Samotné vlité ctnosti – tedy trvalá a pevná dispozice konat dobro v nadpřirozené oblasti našeho života – nestačí. Dosažení nadpřirozeného cíle vyžaduje „komunikaci“, vnímavost vůči vnuknutím Božím, týkajícím se jednotlivých, často náročných a neopakovatelných situací (1830).
„Je sedm darů Ducha svatého; jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží. Tyto dary činí věřící ochotnými pohotově poslechnout božských vnuknutí (1831).“
Zatímco dary Ducha svatého nejsou přímo zjevné, jejich plody – láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost a čistota zjevné jsou. Absence plodů Ducha svatého vypovídá i o nepřítomnosti Ducha svatého (1832).
Charizmata
Oproti tomu „charizmata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování (799).“ Jsou to tedy dary určené k dobru společenství skrze jedince. Mělo by to tedy být společenství, kdo o charizmata prosí, kdo za ně děkuje, kdo s nimi spolupracuje, kdo jejich účinnost touto spoluprací rozmnožuje, nikoli jedinec. Všichni autoři zdůrazňují nezávislost charizmat na svatosti obdarovaného jedince. „Dobro celku“ nemusí být okamžitě všem patrné. Není to jedinec, ale společenství, ať už malé – modlitební skupiny, farnosti, řeholní komunity, rodiny… nebo větší – farnosti, diecéze, světová hnutí nebo celá církev, kdo potřebují ke svému „životu“ jedince obdarované charizmaty (800).
Typickými charizmaty potřebnými k životu společenství jsou ta, která jsou potřebná k výkonu nějakého úřadu v církvi – biskupa, faráře, představeného (i laického), zpovědníka, ale i jáhna, akolyty a lektora, nebo charitativního pracovníka, případně organizátora apod. Všechny tyto úřady, bez ohledu na vazbu na svěcení, jsou k dobru společenství a potažmo i celé církve. Je-li tedy někdo legitimně pověřen nějakým takovým úřadem, lze předpokládat, že Bůh ho bude chtít potřebným charizmatem obdařit. To ovšem nezbavuje příslušné společenství povinnosti o tyto dary pro „svého“ jedince prosit, za ně děkovat a s nimi spolupracovat. Prakticky všichni autoři pojednávající o charizmatech se shodují v tom, že dominantní „vlastností“ společenství prosícího o charizma je jednota všech. Každý jedinec nese plnou zodpovědnost za absenci charizmat, pokud úmyslně brání jednotě prosby za představeného. To se týká nejen řeholních komunit nebo vyšších celků, ale i diecéze a jejího biskupa, to se týká i celé církve a jejího papeže. Je zvláštní, jak snadno odhalujeme nedostatek charizmat u našich představených a jak málo se cítíme za takový nedostatek odpovědni i my sami (801).
Jiným příkladem jsou charizmata spojená s Božím zjevením – například prorocká charizmata starozákonních proroků nebo inspirace svatopiscům, charizmata k vykonávání učitelského úřadu církve.
Vztah darů a charizmat v našem životě
Dary Ducha svatého se nabízí každému pokřtěnému člověku, který je pak potřebuje ke své spáse. Slouží k jeho posvěcení. Církevní učitelé vždy zdůrazňovali velikou potřebu úsilí o dokonalost, a to nejen s ohledem na „individuální“ spásu, ale i vzhledem k posvěcení celku. To, že dnešní doba více zdůrazňuje charizmata a to, že nejsou vázána na svatost obdarovaného, nesmí vést k rezignaci na vlastní posvěcení. Posvěcování vlastní osoby je vlastně autentické stávání se sebou samým, naplňování svého bytí. K osobní svatosti patří i zájem o dobro celku, ochota podřídit se tomuto zájmu a podílet se na jednotě, která umožňuje celku vyprosit a rozmnožovat charizmata, potřebná pro jeho „život“. Zde je prostor pro zodpovědnost každého z nás.
TK (aktualizace 2. 5. 2021)