BMZD26.17TKK
V evangeliu jsme slyšeli: Svádí-li tě ruka či noha – usekni ji, svádí-li tě oko – vyloupni ho. Můžeme s jistotou říci, že je to příkladná ukázka toho, jak biblický text nemáme brát vždy doslovně, tedy v literárním smyslu, ale musíme ho často vykládat (interpretovat) jako metaforu, ve smyslu přeneseném.
Samotné svádění, jinými slovy pokušení, však máme brát vážně a důsledně z něj vyvodit následky. Podle Krista je lépe vejít do nebeského království zmrzačený, než vůbec ne. Tedy prakticky – je lépe si něco odříci z lákadel a pokušení tohoto světa tady a teď, a tak očekávat spravedlivou věčnou odměnu, než abychom byli věčně zavrženi. My sami pak nemáme být prostředkem svádění, pokušení ke hříchu. Máme být ujištěni v tom, že žádný náš dobrý skutek, byť sebemenší, nebude u Boha zapomenut. Kdo není proti Kristovi, je na cestě za ním, pomalu k němu kráčí. Proto i ti, kteří nejsou přímí Kristovi učedníci, mohou v jeho jménu dělat zázraky. A my, kteří Kristu náležíme skrze znamení křtu, se nad tím nemáme pohoršovat. Máme ty druhé přijmout do svého společenství za své, tak jak si to přeje Kristus. Je pak pravdou, že mimořádnými dary (charismaty) Ducha svatého bývají obdarováni lidé, kteří nejsou očividně nejzbožnější.
V prvním čtení z knihy Numeri jsme slyšeli o spočinutí Mojžíšova prorockého ducha na sedmdesáti starcích a o Jozuově žárlivosti kvůli tomu, že se tak stalo. Mojžíš neklade meze Božímu působení a přeje si, aby Hospodin udělal z celého národa proroky, aby na nich spočinul Hospodinův Duch. Druhé čtení z listu apoštola Jakuba nám připomíná Boží spravedlnost, která se pak odráží i v sociálním učení církve. Poctivá práce má být po právu odměněna.
TK (aktualizace 27. 3. 2021)