Kant v „Transcendentální dialektice“ tvrdí, že nauky tradiční metafyziky jsou iluze, které vznikají z pokusu používat kategorie rozvažování k tomu, aby se získaly informace o objektech za hranicí našich forem intuice [smyslového názoru].
Co takové iluze nevyhnutelně vytváří, je sklon lidského rozumu k tomu, aby hledal nepodmíněné, to znamená, aby sledoval řetězec myšlenek k jejich předpokládanému završení, i když leží dokonce za hranicemi rozumu. Rozvažování nám například může říci, že celky se skládají z částí, a smyslové vnímání nám může umožnit to, abychom nalezli menší část nějakého daného celku; ale jen rozum napovídá, že rozkládání na části musí končit u něčeho absolutně jednoduchého, u něčeho, co bychom nikdy nemohli vnímat smysly. Rozum při svém praktickém použití může vytvářet představy nepodmíněného, takového jako představa obecné přijatelnosti maxim či mravních zásad jednání, které nám nesdělují o světě nic zavádějícího, protože nám nesdělují nic o tom, jak svět vůbec je, ale jen to, jak by být měl; ale při teoretickém použití se rozum jeví tak, že nám sděluje věci o světě, které nelze potvrdit našimi smysly, nebo jsou dokonce neslučitelné s formami našeho vnímání.
Tato diagnóza metafyzického omylu dává dobrý smysl pro Kantův postup v „Antinomii čistého rozumu“, kde Kant představuje řadu rozporů mezi formou a limity smyslového vnímání, které je strukturováno rozvažováním na jedné straně, a ambicemi či aspiracemi nepodmíněného rozumu na straně druhé. V raných skicách Dialektiky (Reflexe 4756-60, 1775-7, 17: 698-713) Kant touto formou stanovil diagnózu všech iluzí tradiční metafyziky. V Kritice Kant nicméně vyčlenil nějaké metafyzické pověry o já (ego) a o Bohu pro oddělené pojednání v oddílech „Paralogismus čistého rozumu“ a „Ideál čistého rozumu“. Tyto oddíly nabízejí silnou kritiku tradiční metafyzické nauky, avšak vyžadují kompletnější vysvětlení metafyzické iluze, než je pouze jednoduchá představa hledání nepodmíněného rozumem.
Kant v „Paralogismech“ diagnostikuje nauku „rozumové psychologie“ o tom, že duše je substancí, která je jednoduchá, a proto neporušitelná či věčná, numericky identická během celé zkušenosti nějaké osoby, a nutně odlišná od jakéhokoli vnějšího objektu (tak přeformuloval Čtvrtý paralogismus ve druhém vydání (B 409)), jako pavučinu neopodstatněných tvrzení, které mylně pokládají logické vlastnosti znázornění „já“ nebo pojmu ega za vlastnosti, ať je to cokoli, co v nás skutečně myslí (355/B 409). Kantova kritika tradiční metafyziky duše je přesvědčivá, nezávisí však na rozumovém požadavku nepodmíněného či absolutního; namísto toho Kantův důkaz toho, že tyto nauky vznikají z nejasnosti mezi vlastnostmi znázornění a tím, co se znázorňuje, ukázal, že nauky nebyly nepostradatelnými iluzemi, když se jejich hodnověrnost zničila jednou provždy.
Čtyři metafyzické polemiky, které Kant představuje v „Antinomii čistého rozumu“ se často chápou jako přímé rozpory mezi rozumem a smyslovým vnímáním; ale Kant je výstižně popisuje jako polemiky, které jsou vyvolané samým čistým rozumem, a tak se vyžaduje komplexnější čtení. Ve skutečnosti, obě strany každé polemiky – což Kant nazývá „tezí“ a „antitezí“ – odráží různé formy rozumového požadavku něčeho nepodmíněného, a toho, co je v rozporu s hranicemi smyslového vnímání, což je předpokladem pro to, že tyto požadavky dávají vzniknout zcela originální polemice. Kant opět používá rozdílu mezi „matematický“ a „dynamický“ pro to, aby rozdělil čtyři polemiky do dvou skupin, a pak polemiky vyřešil dvěma různými způsoby.
V první antinomii je polemika mezi tezí, že svět má počátek v čase a omezený prostor, a antitezí, že svět je nekonečný, co se týká trvání v čase a prostorové rozprostraněnosti (A 426-7/B 454-5). Ve druhé antinomii je polemika mezi tezí, že ve světě jsou substance v podstatě složené z jednoduchých částí, a antitezí, že ve světě nelze nikdy nic jednoduchého nalézt, takže je všechno nekonečně dělitelné (A 434-5/B 462-3). V každém z těchto případů teze a antiteze vyjadřují rozumové hledání nepodmíněného, ale ve dvou různých formách: v tezi rozum požaduje konečné vymezení nějaké řady a v antitezi nepodmíněnou rozprostraněnost jistých řad. Kant v těchto „matematických antinomiích“ nicméně tvrdí, že žádná strana nemá pravdu, protože se rozum pokouší uplatnit svůj požadavek pro něco nepodmíněného v prostoru a čase, a ty jsou vždy neomezené rozsahem, protože jsou to konečné a přesto vždy roztažitelné výtvory naší vlastní poznávací činnosti (A 504-5/B 532-3).
Kantovo řešení ve dvou „dynamických antinomiích“ se různí. Ve třetí antinomii stojí teze, že „kauzalita ve shodě s přírodními zákony“ není jediným druhem kauzality, ale musí také existovat „kauzalita svobody“ podléhající celé řadě přirozených příčin a následků, zatímco antitezí je, že všechno v přírodě se děje jen ve shodě s deterministickými zákony (A 444-5/B 462-3). V čtvrté antinomii máme tezi, že musí existovat nutné jsoucno jako příčina celé posloupnosti nahodilých jsoucen, buď jako jejich první člen nebo jejich základ, zatímco antitezí je, že žádné takové jsoucno ani uvnitř ani vně světa neexistuje (A 452-3/B 480-1). Teze opět pocházejí z touhy rozumu po uzavření (debaty) a antiteze pocházejí z touhy rozumu po nekonečné rozprostraněnosti. Ale nyní se teze nutně nevztahují výhradně k časoprostorovým jsoucnům, a pak tvrzení, že musí existovat ne-přirozená kauzalita svobody a nutné jsoucno, lze uplatnit na věci o sobě, zatímco tvrzení, že existují jen nahodilé skutečnosti propojené přírodními zákony lze uplatnit na jevy. V tomto případě jak teze, tak antiteze může být pravdivá (A 531/B 559). Tento výsledek je pro Kanta zásadní, protože to znamená, že ačkoli teoretický rozum nemůže dokázat, zda existuje svoboda či Bůh, nemůže to však ani vyvrátit, a tak je ponechán prostor pro existenci svobody a pro Boha, aby získali věrohodnost nějakým jiným způsobem.
Poslední hlavní část „Dialektiky“ je Kantova kritika přirozené teologie. Kant zde znovu opakuje svou dřívější kritiku ontologického argumentu, a také své tvrzení, že argumenty pro existenci Boha z nahodilosti a z plánu – důkaz „kosmologický“ a „fysiko-teologický“– můžeme získat jenom z jejich představ jako první příčiny nebo architekta pro představu dokonalého jsoucna, a to za předpokladu ontologického argumentu, a tak jedno zapadá do druhého. Kant ale nyní uvozuje tento argument kritikou argumentu pro Boha jako základu všech možností, který dříve přijímal: skutečná představa, že existuje ens realissimum, samostatné jsoucno, které v sobě zahrnuje základ pro „celkový úhrn všech možnosti“ (A 573/B 602) je další z přirozených, avšak iluzorních představ rozumu.
Kant nicméně neuzavírá první Kritiku zcela záporným hodnocením čistého rozumu. V dodatku k „Transcendentální dialektice“ tvrdí, že, ačkoli se rozum při svém teoretickém použití nemůže vzdát metafyzického náhledu, rozum nám totiž poskytuje nezbytné „regulativní“ pravidla, jak maximální jednoduchost přírodních zákonů, tak maximální rozmanitost přírodních forem, když provádí empirické bádání; a v „Kánonu čistého rozumu“ tvrdí, že praktický rozum nahrazuje představu nejvyššího dobra, jednotu ctnosti a štěstí, a konec konců i jednotu svobody a přirozenosti, které jsou nezbytné pro mravní jednání, ne jako jejich přímý předmět, ale jako nutná podmínka jejich racionality – a ta naopak dává základ pro praktický požadavek, pokud ne pro teoretický důkaz, existence Boha. Kant obě tyto myšlenky v následujícím díle rozvíjí.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 15. 3. 2021)