Pro obor biblických studií měly mimořádný význam dva aspekty Gadamerova díla. V prvním aspektu, zatímco Gadamer správně trvá na tom, že interpret musí zohledňovat rozlišující horizont textu, dále prosazuje, že alespoň v principu rozumění pracuje směrem ke svému cíli, ke splynutí horizontů smyslu a rozumění.
Druhým aspektem je, že jeho dílo zdůrazňuje osobitost a jedinečnost každého „interpretačního počinu“ jako aktualizaci interpretace. Jeho důraz na „radikální konečnost“ každého interpretačního počinu se musí chápat na pozadí myšlenek Hegela a zvláště Heideggera. Proto vyvstávají otázky polyvalence (mnohovazebnosti) smyslu. Je to podnětem pro biblická studia, aby se zabývala „narativními světy“ podobenstvích a dále to vzbuzuje otázky o přehodnocení „tradice“ a „dějin působení“, a také otázky proti samotnému osvíceneckému rozumu.
Habermas odhalil roli „zájmu“ při interpretaci, a toto dobře do sebe zapadá s útoky na takové interpretace bible, jejichž funkcí bylo přednostně sloužit zájmům utiskovatelských nebo „vládnoucích“ skupin. A tím se přidává k hermeneutickým zdrojům feministická hermeneutika a hermeneutika osvobození. Nicméně ve stejné době Habermasovo lpění na tom, že trans-kontextuální kritéria smyslu nebo pravdy mají také své místo, nějaký význam, Habermase přísně odděluje od sociálního pragmatismu badatelů Richarda Rortyho a Stanleyho Fishe. Přijmeme-li Rortyho přístup, pak to svádí utiskované ohánět se tím samým druhem pomocných nástrojů, jaké používají utiskující, v takovém případě pak hermeneutika nezávisí na trans-kontextuální pravdě, ale na síle kontextuální rétoriky. Avšak takový přístup, že křesťanská teologie nemá zahrnovat žádné všeobecné tvrzení pravdy, není snadné udržet. Habermas nabízí střední pozici, ve které sociálně citlivá hermeneutika může pracovat s intelektuální uceleností.
Ricoeur objasnil pro biblickou hermeneutiku symbol, metaforu a příběh. Zejména zdůrazňuje konstruktivně jak kreativní sílu „dvojího smyslu“ jazyka biblických textů, tak správně chová podezření vzhledem k vlastnímu zájmu interpreta použít texty k manipulaci. Vzbudil tedy pozornost k důležitosti hymnických, narativních a mudroslovných stylů v biblických diskuzích, a to vedle stylů prorockých, poučných a přikazujících.
Je příliš brzy na to, aby se zmapovaly konečné účinky Derridova díla a dekonstrukce na biblickou interpretaci. Někteří se pokoušeli vidět Derridův přístup jako nástroj ikonoklasmu, který se slučuje s „mlčícím“ nebo „negativním“ vyjádřením božské transcendence. Ale Derridovo dílo nabízí více než pouhý nástroj. Sám Derrida je hnán směrem k „neukončené“ vizi spojené s apokalyptickými spisy. Ale bibličtí interpreti používali doposud dekonstruktivní strategie četby účinně jen na takovou netypickou literaturu jako je kniha Kazatel, Job a možná nějaké paraboly o obrácení, a takové dekonstruktivní četby slouží pouze k tomu, aby zrušily zakletí nějakého vžitého pohledu. Co se týká Starého zákona je nejlepším příkladem dílo D. J. A. Clinese, které se zabývá knihou Job. Job „oslabuje… hierarchické opozice, na kterých to závisí“ (1990: 65). Nejvlivnější příklady děl, které se zabývají Novým zákonem, pocházejí od J. D. Crossana, který tvrdí, že paraboly podkopávají pravdivé „světy“, které zobrazují.
Důraz na polyvalenci (mnohovazebnost) v textualitě a na roli příběhu a aktivních čtenářů vedlo v biblické hermeneutice k nebývalému zájmu o literární teorii. V některých studijních kruzích to vedlo k částečnému opuštění nutných zájmů o biblické jazyky a biblickou historii. Byl vykonán mimo jiné originální pokus, aby se to nejlepší v hlavním proudu bádacích metod podrželo spolu s novějšími pohledy, které měly v jistých případech teprve prokázat svoji plnohodnotnost. Během posledních dvaceti let se v každém případě ukázal značný posun hlavního hlediska biblické interpretace a biblická hermeneutika začala po dlouhé době, kdy byla opomíjena, zaujímat důležité místo na mnoha vědeckých univerzitách. Velmi nedávno se upřela pozornost k etice hermeneutiky (Patte 1995), k hermeneutice ega (Ricoeur 1990; Thiselton 1995) a k teorii mluvení-jednání (Wolterstorff 1995), všechny se pak ukazují na pozadí výzev postmoderního myšlení.
Thiselton, A. C., translated by Káňa, T. (aktualizace 8. 1. 2021)