Jedna část Kritiky s názvem „Transcendentální analytika“ hloubí nové základy tvrzením, že nejzásadnější kategorie jak myšlení, tak forem vnímání jsou samy lidské produkty, které jsou pak nutnými podmínkami pro možnost zkušenosti.
Její první oddíl s názvem „Analytika pojmů“ se tak, jako u „Transcendentální estetiky“ také dělí na „metafyzickou“ a „transcendentální dedukci“ (B 159).
Kant zamýšlí v metafyzické dedukci poskytnout pravidlo pro rozpoznání nejzásadnějších pojmů naší mysli, kategorií rozvažování, a pak ukázat, že naše poznání jakéhokoli objektu vždy tyto kategorie zahrnuje. Pro jeho argument je klíčovým tvrzení, že poznání se vždy vyjadřuje v soudu (A 68-9/B 93-4); Kant pak tvrdí, že existují jisté charakteristické formy nebo „logické funkce“ soudu, a že aby se naše soudy týkaly objektů, tyto logické funkce soudů musí také poskytovat základní pojmy pro představování si objektů. Kant tak nejprve vytvoří přehled logických funkcí soudu, který je založený na premise, že každý soud má nějakou kvantitu, kvalitu, vztah a způsob, a pak vytvoří přehled kategorií se stejnými čtyřmi tituly, aby ukázal, jak se musí vytvářet představy objektů takových soudů. Soudy tak mohou být (vše)obecné, konkrétní (zvláštní), nebo jedinečné, a pak jejich objektem musí být jedinečnost, rozmanitost (mnohost) nebo souhrn (veškerost); soudy mohou být kladné (affirmativní), záporné (negativní), nebo nekonečné, a objekty ukazují buď realitu (skutečnost), negaci (neskutečnost), nebo limitaci (omezení); soudy mohou spojovat predikát se subjektem (kategorický či nepodmíněný soud), a nebo spojovat subjekt-predikátový soud s jiným soudem coby předcházející a následující (hypotetický či podmíněný soud) nebo jako alternativy (disjunktivní či vylučovací soud), a objekty mohou odpovídajícím způsobem projevovat či ukazovat vztahy inherence a subsistence (substance a akcident), kauzality a závislosti (příčina a účinek), nebo vespolnosti či vzájemnosti (vzájemného působení); a konečně, soudy mohou být problematické (domnívající se), asertorické (tvrdící) nebo apodiktické (nutné), a tak jejich objekty jsou buď možné nebo nemožné, existující nebo neexistující (nemající bytí), anebo nutné nebo nahodilé (A 70/B 95; 80/B 106).
Kantovo schéma je intuitivně přesvědčivé, a Kant ho používá v celém svém díle. Ale filosofové tak odlišní jako Hegel a Quine podrobili otázkám soudržnost a nutnost Kantova schématu. Kant nicméně neukazuje, proč musíme používat všechny logické funkce soudu, a tudíž, proč musíme používat všechny kategorie, a to působí potíže vlastnímu Kantovu plánu. Kant jinak řečeno neukazuje, proč nemůžeme dělat soudy pouze kategorické, ale musíme dělat také soudy hypotetické a disjunktivní (vylučovací). Bez (uvedení) takového předpokladu Kantovy argumenty pro kauzalitu, proti Humeovi, a pro vzájemné působení, proti Leibnizovi, nejsou řádně rozvinuté.
Kantův záměr a jeho taktika v transcendentální dedukci zůstávají sporné či diskutabilní, navzdory Kantovu kompletnímu přepracování tohoto oddílu ve druhém vydání Kritiky. Někteří vidí transcendentální dedukci jako „zpětný argument“ zaměřený na empirismus, určený jen k tomu, aby ukázal, že pokud děláme soudy o objektech, pak musíme používat pojmy a priori. Ale pokud to Kant stanovil už v metafyzické dedukci, pak se stává transcendentální dedukce nadbytečnou. Zdá se přirozenější nahlížet na transcendentální dedukci jako plánovanou k opravě rozsahu našeho použití kategorií poukázáním na to, že nemůžeme mít žádnou zkušenost, která by byla imunní vůči vytvoření představy o této zkušenosti samé, a tak, že se kategorie těší obecné objektivní platnosti. Jelikož tyto kategorie pocházejí z logické struktury našeho vlastního myšlení, Kant má pak za to, že si musíme představovat sami sebe jako nezávislé zákonodárce pro všechno přirozené či pro veškeré stvoření (A 127-8, B 164).
Mezi dvěma verzemi transcendentální dedukce existuje mnoho rozdílů, ale obě uplatňují zásadní myšlenku, že nemůžeme mít nějakou formu sebe-vědomí, nebo „transcendentálního vnímání“, aniž bychom neměli vědomí o objektech, které naopak vyžaduje použití kategorií; vzhledem k tomu, že Kant trvá na tom, že nemůžeme mít vůbec žádnou zkušenost, aniž bychom si byli vědomi toho, že ji zakoušíme, pak může tvrdit, že nemůžeme mít žádnou zkušenost, u které bychom nepoužili kategorie. Úspěch této taktiky je nejasný.
První vydání dedukce začíná diskutabilní analýzou nutných podmínek pro poznání objektu, která vychází z podmíněné nutnosti, že musíme použít pravidla, pokud chceme mít poznání objektů k absolutní nutnosti, že musíme mít poznání objektů, a pak uvádí transcendentální vnímání jako „transcendentální základ“ pozdější či druhé nutnosti (A 106). Ve druhém vydání začíná Kant přímo tvrzením, že sebe-vědomí naší zkušenosti je vždy možné, což se nesetkalo s velkým odporem, ale pak činí závěr o nutnosti poznání objektů, představované skrze kategorie srovnáním transcendentálního vnímání s představou „objektivního vnímání“, což je srovnatelné s vynášením soudů o objektech (B 139-40). Toto vytváří propojení mezi sebe-vědomím a kategoriálním soudem objektů platných či pravdivých, a to vytvořením definice a podkopává Kantovo prohlášení, že poskytne spíše syntetický než analytický důkaz objektivní platnosti kategorií.
Navzdory těmto problémům, myšlenka, že sebe-vědomí závisí na poznání objektů, a tak na použití kategorií pro představování si objektů, zůstala přitažlivá; a některé z nedávných a velmi zajímavých děl vycházejících z Kanta, jako dílo Petra Strawsona, Jonathana Bennetta a Dietera Henricha, se zakládaly na rekonstrukci jeho transcendentální dedukce. Jiní došli k závěru, že Kant jen ustanovuje přesvědčivé propojení mezi sebe-vědomím a kategoriálním chápáním objektů, když poukazuje na to, že vynášení soudů o objektech při použití kategorií je nutnou podmínkou pro vynášení soudů o časovém uspořádání naší zkušenosti. A to je Kantův plán pro další oddíl Kritiky.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 13. 3. 2021)