Skrytost. Heidegger prohlašuje, že odkrývání-jako-takové – pravé otevírání významu v bytí pobytu – je vnitřně skryté a potřebuje takové zůstat, jestliže se mají jsoucna ve svém bytí správně odkrýt.
Toto vnitřní skrývání se odkrývání-jako-takového se nazývá „tajemstvím“. Heidegger někdy nazývá odkrývání-jako-takové „bytí samo“, proto pak vzniká slovní spojení „tajemství bytí“. Následující prohlášení, že tajemství bytí, když odkrývá jsoucna, skrývá samo sebe, vedlo k mnohé mystifikaci nejen mezi zastánci Heideggerova učení. Zdá se, že se bytí stává vyšším, ale skrytým Jsoucnem, které koná podivné skutky, které mohou chápat jen osoby zasvěcené. Tato pomýlená interpretace Heideggerových myšlenek není nic platná, není k ničemu.
Jak můžeme rozumět vnitřnímu skrývání se odkrývání-jako-takového? Jedním způsobem je pochopit paradigma „pohybu“, o kterém informuje Heideggerova debata o odkrývání a skrývání. Vzato v širokém filosofickém smyslu, pohyb není definován jenom jako pouhá změna místa a podoby, ale jako pravé bytí jsoucen, které podléhají procesu změny. Tento druh bytí spočívá v očekávání něčeho nepřítomného, s tím následkem, že to, co je nepřítomné-ale-očekávané, vymezuje současné bytí jsoucna. Očekávání je bytím takových jsoucen a očekávání je vymezeno nepřítomným-ale-očekávaným cílem. Například bytí žaludu je jeho stávání se dubem, a odpovídajícím způsobem budoucí dub, jako cíl (životní) dráhy žaludu, vymezuje současné bytí žaludu. Podobně, Margaret je postgraduální studentkou do té míry, jak je v pohybu směrem k titulu Ph.D. Stále-nepřítomný akademický titul jakožto očekávaný vymezuje její bytí-studentkou.
Nepřítomné je svojí podstatou skryté. Ale když se to očekává nebo zamýšlí, vnitřně skryté, přestože zůstává pořád nepřítomné, se stává jakoby-přítomné. Funguje to jako „cílová příčina“ a smysl bytí, který vymezuje bytí očekávajícího jsoucna. To znamená, že nepřítomné-jako-očekávané, přesto, že zůstává vnitřně skryté, „uděluje bytí“ (Es gibt Sein) očekávajícímu jsoucnu při odkrývání jsoucna, jak nyní je. Tento vzor nepřítomnost-udělující-přítomnost do sebe pojímá jak odkrývání pobytu, tak odkrývání jsoucen, se kterými se pobyt setkává.
Především to platí pro pobyt. Bytí pobytu je pohyb, neboť pobyt existuje očekáváním své vlastní nepřítomnosti. Smrt pobytu zůstává vnitřně skrytá, avšak když se očekává, pak se vnitřně skryté stává jakoby-přítomné při vymezování bytí pobytu jako smrtelného stávání se. Nepřítomnost, pokud se očekává, uděluje pobytu konečnou přítomnost.
To samé platí pro ostatní jsoucna. Očekávaná nepřítomnost vymezuje konečné bytí pobytu. Ale bytí pobytu je svět-odkrývající: ponechává otevřenou oblast smysluplné přítomnosti, ve které se jiná jsoucna odkrývají jako bytí-toto-nebo-tamto. Vnitřně skryté, když se očekává, proto nevymezuje pouze přítomnost pobytu, ale také jsoucen, se kterými se pobyt setkává.
Pravá struktura odkrývání – to znamená, skutečnost, že nepřítomné-ale-očekávané vymezuje nebo „dává“ konečnou přítomnost – má proto za následek, že poslední příčina zůstává vnitřně skrytá, rovněž, když se odkrývá bytí jsoucen. Tato vnitřní skrytost v jádru odkrývání je to, co Heidegger nazývá „tajemstvím“. Heidegger tvrdí, že „tajemství“ je poslední věcí filosofie, a věřil, že Herakleitus to do jisté míry řekl ve svém fragmentu č. 123: „Odkrývání-jako-takové se rádo skrývá.“ (Freeman 1971: 33).
Přivlastňující událost. Paradigma či model pohybu také vysvětluje, proč Heidegger nazývá odkrývání-jako-takové „Ereignis“. Běžné německé slovo Ereignis míní „událost“, ale Heidegger je používá jako slovo pro pohyb. Pohráváním si s adjektivem eigen („někomu, něčemu vlastní“), vytvoří slovo Ereignung: pohyb jako proces býti vtahován do toho, co je člověku vlastní. Můžeme si například představit, že dub jako finální příčina „táhne“ žalud do toho, co je mu vlastní, táhnutím žaludu směrem k tomu, co se míní (pro žalud) slovem být. Toto býti-tažen je pohyb žaludu, jeho pravé bytí. Pobyt je podobně „nárokován“ smrtí jako jeho konečnou příčinou a „táhnut dále“ smrtí do smrtelného stávání se. Toto být-tažen do vlastní nepřítomnosti člověka takovým způsobem, že svět se vyvolává a zachovává, je to, co Heidegger nazývá „přivlastňování“. To je to, co míní slovem Ereignis.
Slovo „Ereignis“, spolu s představou bytí pobytu přivlastněným nepřítomným, se objevuje v Heideggerově myšlení jenom ve 30. letech 20. století. Tento pozdější jazyk nicméně odráží to, co Heidegger dříve nazýval vrženost pobytu, totiž skutečnost, že pobyt je vržen do možností, očekává svou vlastní nepřítomnost, a tak je „už“ zapleten do odkrývání-světa. Jak dřívější jazyk vrženého očekávání nepřítomnosti, tak pozdější jazyk přivlastňování nepřítomností, mají stejný fenomén či úkaz v pohledu: Už-substantivum pobytu, jeho konstitující či ustavující smrtelnost, to je předpokladem odkrývání-světa.
Paradigma či model pohybu také napomáhá objasnit Heideggerovo prohlášení o skrývání-a-odkrývání, nebo odstrkování-a-přicházení bytí samého (to znamená, odkrývání-jako-takového). Heidegger píše ve své docela typické formulaci: „Bytí samo odstrkuje sebe, ale jako toto odstrčení, bytí je „táhnutím“, které prohlašuje esenci lidského bytí jako místo přicházení vlastního bytí (1961: sv. 2, 368). Tato věta, která popisuje strukturu přivlastňující události, se může interpretovat následně:
„Odstrčení“ odkrývání-jako-takového (to znamená, vnitřní skrytost svět-odkrývající nepřítomnosti) udržuje vztah k pobytu (který můžeme nazývat buď „přivlastňování“ nebo „vržené očekávání“), což prohlašuje pobyt (přivlastňováním pobytu do smrtelného stávání se) tak, že v bytí pobytu, (do té míry, do jaké je bytí pobytu otevřeností, která je světem) bytí samo může přicházet či nastávat (ve formě významových vztahů, díky nimž jsoucna mají bytí-jako toto-nebo-tamto).
Obrat. V Heideggerově díle si lze povšimnout jistého posunu, který nastal kolem roku 1930, a to jak v jeho stylu, tak v jeho tématech, kterými se zabývá. Co se týká stylu, někdo prohlásil, že se jeho jazyk stával nesrozumitelnějším a poetickým, a jeho myšlení spíše mystickým než filosofickým. Co se týká látky, zdá se, že uvedl nová témata, jako „přivlastňování“ a „dějiny bytí“.
Problémem zůstává rozpoznat, zda tyto a jiné posuny znamenají to, co Heidegger nazývá obratem (die Kehre). Někdo argumentuje, že Heidegger počínaje 30. léty 20. století zásadně změnil svůj přístup a snad dokonce i své ústřední téma. Raný Heidegger, tak pokračuje argumentace, chápal bytí samo (to je, odkrývání-jako-takové) z pohledu pobytu, zatímco pozdější Heidegger chápe pobyt z pohledu bytí samého. Avšak naopak je jasné, že dokonce i raný Heidegger chápal pobyt jen z pohledu bytí samého.
Heidegger vysvětluje věci rozlišováním mezi (1) obratem a (2) „změnou smýšlení“, kterou obrat požaduje, oba pojmy se pak musí rozlišovat od (3) různých posunů, co se týká formy a zaměření, které jeho filosofie prodělala ve 30. letech 20. století. Pointou je, správně řečeno, že obrat není posunem v Heideggerově myšlení, ani změnou jeho ústředního tématu. Obrat je jenom další specifikace přivlastňující události. Zde jsou tři záležitosti.
Zaprvé, „obrat“ je pojmenováním pro to, jak přivlastňující událost funguje. Přivlastňující událost je přivlastňování pobytu kvůli odkrývání-světa. Pro Heideggera stojí tento fakt proti všem teoriím o já, jako autonomním subjektu, který bez předpokladu (což znamená, bez předchozího odkrývání-světa) dává smysl svým objektům. Naproti tomu, přivlastňující událost míní, že pobyt musí být už přivlastněn svět-odkrývající nepřítomností dříve, než cokoli vůbec může být signifikantní či významné.
Přivlastňující událost také znamená, že přivlastňování pobytu skrze svět-odkrývající nepřítomnost nebo skrze vrženost do svět-odkrývající nepřítomnosti, je základním a určujícím momentem při rozvrhování pobytu takového odkrývání. Tato vzájemnost (Gegenschwung) mezi přivlastňováním/vržeností na jedné straně a rozvrhováním na druhé straně – s prioritou jdoucí k přivlastňování/vrženosti – určuje pravou strukturu přivlastňující události a je tím, co Heidegger nazývá obratem. Celkový výsledek této vzájemnosti je, že pobyt už musí být tažen do svět-odkrývající nepřítomnosti (vržen nebo jí přivlastněn) jestliže má vůbec rozvrhovat (tj. ponechat otevřené) odkrývání. Krátce, obrat je přivlastňující událost.
Zadruhé, „změna smýšlení“ odkazuje na osobní obrácení, které obrat požaduje. Být si vědom obratu a přijmout ho jako vymezení vlastního bytí člověka je to, co Heidegger dříve nazýval „odhodlání“ a co nyní popisuje jako „proměnu v lidském bytí“. Tato proměna v autentické já spočívá v ponechání vlastního bytí člověka tomu, aby bylo vymezeno obratem.
Zatřetí, posuny v Heideggerově díle ve 30. létech 20. století – a zvláště rozvoj a prohloubení jeho názorů na vrženost a přivlastňování – jsou právě tyto: posuny a rozvinutí v rámci jediného spojitého plánu. Je důležité, jaké jsou, nejsou ani obratem samým, ani změnou v osobním rozumění svému já, které obrat požaduje.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)