Heideggerovu hermeneutiku použili Bultmann, Ricoeur a Derrida, avšak nejbližším Heideggerovým stoupencem je Gadamer. Gadamer také trvá na tom, že kontext, ve kterém autor psal, znovu získáme, když vezmeme v úvahu zamýšlené čtenáře a otázky, na které autor odpovídal.
Interpretace předpokládá historicky vymezené „před-rozumění,“ „horizont“; to zahrnuje „splynutí horizontů“, horizontů minulosti a současnosti. Nemůžeme si být jisti, že naše interpretace je správná, nebo dokonce lepší, než interpretace (plurál) předchozí. Naše interpretace i náš názor na interpretace předchozí jsou otevřené pro následné či budoucí pozměnění. Při interpretaci dřívějšího textu zkoumáme naše vlastní před-rozumění stejně tak, jako text sám.
S Gadamerem a jinými se hermeneutika navrátila ke svým antickým a středověkým kořenům. Nehledáme už to, co autor textem mínil či zamýšlel, ale jaký má text význam či smysl vzhledem k nám nebo pro nás. Středověké ospravedlnění tohoto je, že Bůh, který je hlavním autorem textu, může do textu vepsat jakýkoli smysl, jaký si zvolí, ať už alegorický nebo anachronický. Moderní autoři to ospravedlňují požadavkem neexistence, neurčitosti, nedostupnosti nebo nepodstatnosti záměrů autora nebo požadavkem historicky proměnných předpokladů interpretace. Diltheyovo rozšíření hermeneutiky na interpretaci životů a historických událostí podporuje tento myšlenkový směr. „Smyslem“ Francouzské revoluce nemůže být to, co revolucí mínil její autor (nebo autoři), nebo dokonce ani to, co se revolucí mínilo pro soudobé pozorovatele. Jejím smyslem je to, co se revolucí „míní“ (co revoluce znamená) pro následné pozdější pozorovatele nebo dokonce to, jak revoluce ovlivní jejich vlastní plány a rozhodnutí. Nemnozí nicméně tvrdí, že interpretace textu je naprosto (závislá) na rozmaru interpreta. To by pak podkopalo nakažlivost hermeneutického skepticismu, pokud by se oponentům dovolilo interpretovat jeho definici či vyjádření, jak se jim to zlíbí.
Inwood, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 10. 1. 2021)