Navzdory tomuto pokroku v roce 1775 uběhlo dalších šest let, než se v roce 1781 Kritika čistého rozumu nakonec objevila. Při nepochybné narážce na Lockeovu esej s názvem Lidské rozvažování začal Kant dílo příslibem, že rozum podrobí kritice, aby získal „závěrečné rozhodnutí o možnosti nebo nemožnosti metafyziky obecně a o (případném) vymezení jejích pramenů, rozsahu a hranic“ (A XII).
„Hlavní otázkou“ mělo být „co a jak mnoho mohou rozvažování a rozum vědět, odhlédnou-li od veškeré zkušenosti?“ (A XVII). Chtít odpovědět na tuto otázku by požadovalo objevení základních principů, kterými se lidské rozvažování podílí na lidské zkušenosti, a ukázat metafyzické iluze, které vznikají, když se lidský rozum pokouší rozšířit (použití) těchto principů za hranice lidské zkušenosti.
Tento Kantův projekt si ale kladl dokonce vyšší nároky než onen, který Kant jasně předložil o šest let později v upraveném vydání Kritiky. V ní Kant, kromě jasnějšího popisu své strategie objasnění jistoty prvních principů lidského poznání jako jednoho z předpokladů s tím, že spíše „objekty musí odpovídat našemu poznání“ než naopak (B XVI), popsal svůj celý projekt širšími termíny: „proto jsem musel nahradit poznání, abych vytvořil prostor pro víru“ (B XXX). Kant neměl v úmyslu navrátit se ke skeptickému fideismu dřívějších myslitelů jako např. Pierreho Bayleho, který náboženskou víru jednoduše nahradil teoretickou nevědomostí. Namísto toho Kant zaprvé tvrdí, že lidská mysl nahrazuje nutné principy smyslového vnímání a rozvažování, nebo vnímání a představy; za druhé, že, jestliže se lidský rozum pokouší rozšířit základní pojmy a principy myšlení za hranice vnímání za účelem teoretického poznání, získá pouze iluzi; avšak nakonec, že existuje jiný způsob použití rozumu, použití praktické, kterým rozum vytváří obecné zákony a ideály lidského chování a požaduje nutné plnění podmínek, aby učinil takové chování rozumovým, včetně svobodné vůle, existence Boha a nesmrtelnosti duše. Toto použití rozumu nezpochybňuje hranice teoretického rozumu, ale je po právu legitimní a nutné.
Kant v „Úvodu“ přesně stanovuje svůj první úkol, jak vysvětlit možnost syntetických soudů a priori. Tato představa se zakládá na dvou rozlišeních. Zaprvé, že existuje logický rozdíl mezi analytickými a syntetickými výroky: u analytických výroků je pojem predikátu implicitně nebo explicitně obsažen v pojmu subjektu (například, „starý mládenec je svobodný“ nebo „svobodný či neženatý muž je muž“), a tak výrok nesděluje žádnou novou informaci a je pravdivý sám v sobě; u syntetických výroků není obsah predikátu jasně obsažen v pojmu subjektu (například, „staří mládenci nejsou šťastní“), (6-7/B 10-11), a tak výrok sděluje novou informaci a nemůže být pravdivý sám v sobě. Zadruhé, že existuje epistemologický rozdíl mezi výroky, které jsou a posteriori neboli mohou být poznány jako pravdivé jen na základě předchozí zkušenosti a pozorování, a těmi výroky, které jsou a priori neboli mohou být poznány jako pravdivé nezávisle na zkušenosti, nebo alespoň nezávisle na nějaké konkrétní zkušenosti (1-2/B 1-3). Kant měl za to, že všechno, co je známo jako obecně a nutně pravdivé, musí být známo a priori, protože když následuje v myšlenkách Humeho, tak předpokládá, že zkušenost nám jen říká, jak to, co pozorujeme, aktuálně je, a ne jak všechno být musí (1-2/B 3-4). Kombinací těchto dvou rozlišení získává čtyři možné druhy soudů. Dva z těchto očividně existují: analytické soudy a priori, u nichž víme, že výrok je pravdivý na základě analýzy pojmu subjektu a bez pozorování; a soudy syntetické a posteriori, u nichž víme, že konkrétní tvrzení, přesahující pojem subjektu, jsou pravdivá na základě pozorování. Stejně jasně je vyloučena třetí možnost: neexistují žádné analytické soudy a posteriori, protože to, co můžeme vědět z analýzy samé, nemusíme podrobovat zkušenosti, abychom to objevili. Kontroverzní je, zda existují syntetické soudy a priori, výroky, které jsou všeobecně a nutně pravdivé, a tak musí sahat za zkušenost, avšak které nelze získat pouhou analýzou pojmů. Jak racionalisté, tak empirici takovou možnost popírali, ale pro Kanta jen takové výroky mohly být vůbec základem informativní vědy metafyziky.
Kantova představa syntetických soudů a priori vyvolává různé problémy. Kritici si dlouho stěžovali, že Kant neposkytuje žádné jednoznačné kritérium, aby se rozhodlo o tom, zda je predikát (už) obsažený v subjektu, a filosofové dvacátého století, jako např. W. Quine, tvrdili, že neexistují žádné analytické pravdy, protože dokonce ani definice nelze považovat za zcela odolné před pozměněním s ohledem na empirická fakta. Lewis White Beck nicméně ukázal, že to neovlivnilo Kantův plán, protože sám Kant v polemice s wolffovským Johannem Augustem Eberhardem tvrdil, že analýza vždy předpokládá syntézu, a že se přijetí jakékoli definice samé musí ospravedlnit buď strukturou nebo pozorováním; Dokonce, i když připustíme, že všechny soudy jsou nakonec syntetické, zůstává pak Kantova otázka, zda jsou některé z nich syntetické a priori.
Další otázkou právě je, jaké syntetické soudy a priori zamýšlel Kant ospravedlnit. V „Prolegomenech“ a v „Úvodu“ ke druhému vydání Kritiky, Kant prohlašuje, že je zřejmé, že syntetické soudy a priori existují tam, co nazývá „čistou matematikou“ nebo „čistou fyzikou“, a že má v plánu ukázat, že to, co objasňuje tato tvrzení, také objasňuje jiná taková tvrzení v metafyzice. Nicméně Kant někde jinde navrhuje, že metafyzika musí ukázat, že existují nějaké syntetické soudy a priori, a to dokonce v matematice a ve fyzice. Zatímco velká část obsahu Kritiky naznačuje, že Kantův uvážený pohled musí být pozdější, Kant je vzdálen tomu, aby to objasnil.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 12. 3. 2021)