Na Sicílii žil Gorgias z Leontin a tvrdil za prvé: Nic není. Za druhé: I kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. Za třetí: I kdybychom připustili, že něco je, a že to je poznatelné, nemohli bychom to druhým sdělit.
Kdyby někdo tyto věty přijal za vlastní a pravdivé, nutně by pro něho musela zmizet všechna životní opravdovost, ztratil by se mu veškerý smysl života, jakýkoli rozdíl mezi tím, co je pravé a co je falešné, mezi správným a pochybným, zanikl by rozdíl mezi dobrem a zlem. Jsou však důvody mluvící pro Gorgiu, a tudíž proti naší obvyklé jistotě, že ve světě věci existují, a že jsou poznatelné, a že naše poznání je sdělitelné.
Descartes: Smysly klamou. Čtverhranná věž vypadá z dálky jako kulatá. Během snu věříme s jistotou, že sen je skutečnost. Jak jen můžeme vědět, že ani teď nesníme? Lidé, kteří ztratili ruku nebo nohu, vyprávějí, jak ještě dlouho po amputaci pociťují prudké bolesti v končetinách, které už nemají. Tedy všechno, co nás obklopuje, dokonce i naše vlastní tělo, může být pouhým zdáním nebo snem.
Názor: smysly nás klamat mohou, ale rozvažující rozum poznává své předměty s jistotou. Avšak při počítání se čas od času zmýlí i největší matematik. A můžeme i ve snu počítat chybně. Zdá se tedy, že rozum by nás mohl oklamat právě tak jako smysly.
Existuje tedy něco, co by bylo jisté a o čem by se nedalo pochybovat? Descartes: Cogito ergo sum – myslím, tedy jsem. Potom se pokusil z tohoto „jsem“ odvodit důkaz, že existují i jiné věci. Descartes však zaměnil obsah myšlení a samotného myslícího. Existuje myšlení – přičemž zde slovo „existuje“ jednoduše znamená, že se vyskytují ty či ony myšlenkové obsahy. Pak: Myslím, tedy nejsem. Přesněji – myslím, tedy je myšlení, pak můžu být i já.
Z toho tedy vyplývá, že nemáme vůbec žádný důvod, abychom považovali za jisté, že vůbec cokoli existuje. Avšak fyzik, botanik, historik a my všichni v každodenním životě předpokládáme, že existují věci, a že je můžeme poznávat.
Podle Gorgiase nemůžeme jít cestou, kdy se z něčeho poznaného vyvozuje jiné, on totiž zpochybňuje všechno, i pravidlo, kterým bychom usuzovali. Skeptik: Nic nemůžeme poznat. Je si jist pravdivostí svého výroku? Jestliže ano, potom je přece jen něco jistého a poznatelného. A je-li něco poznatelného, musí to i nějakým způsobem být, existovat. Co tedy zbývá? Za prvé, posoudit, zda skeptik neodporujesám sobě, pak by vlastně neříkal nic. Za druhé, zda a jak se jeho domněnky osvědčují, zda odpovídají naší zkušenosti. Za třetí, zda všechny ty věci, které Gorgias popírá, nejsou evidentní.
Druhá cesta. Předpokládáme-li totiž, že kolem nás skutečně věci jsou a že je můžeme alespoň nějakým způsobem poznávat, pak s tím souhlasí téměř celá naše zkušenost. Skutečnost je uspořádaná– platí v ní zákony, zatímco zdání žádný takový řád nevykazuje. Pochopitelně by skeptik mohl namítat, že všechno je zdání, ale zdání uspořádané – nicméně je nepochybně jednodušší přijmout skutečnost.
Za třetí můžeme poznamenat, že nepravdivost Gorgiových vět je prostě evidentní: vidíme totiž jasně, že něco existuje, mnohé z toho jsme poznali s jistotou, a dokonce sdělili jiným lidem. Z toho, že jsem se tu a tam zmýlil, vůbec totiž neplyne, že bych se mýlil vždycky. Za prvé: Něco docela jistě existuje; za druhé: Něco z toho můžeme zcela jistě poznat; za třetí: Je rovněž zřejmé a jisté, že něco z toho, co jsme poznali, můžeme sdělit druhým lidem.
Až dosud nemáme žádný důkaz, že existuje nějaká skutečnost mimo vědomí. Mohlo by to totiž také být tak, že věci a skutečnost existují, že se však nacházejí pouze v našem myšlení. I v tomto případě bychom rozlišovali mezi skutečností a snem – nikoli však mezi vnitřním a vnějším světem. Že něco skutečně existuje, je jisté, ale jakto s věcmi ve světě je, to je otázka jiná (existence barev ve světě). Existuje zcela určitě více věcí, než jich známe, a poznáváme víc, než jsme schopni druhým sdělit.
Následují dva názory: primát já a útěk při tázání se k prožitkům. Je mnoho myslitelů, kteří věří, že moje vlastní existence je jedinou úplnou jistotou. Proč by to mělo být jistější než skutečnost, že i ve světě něco je? Vždyť tvrzení, že něco existuje,má určitou prioritu před větou: Já jsem. Neboť sebe sama poznávám teprve oklikou. Že něco je, jakési ne-já, to se zdá být nejjistější pravdou. Někteří novější filosofové se domnívají, podobně jako scholastik John Duns Scotus, že úplné jistoty o existenci světa a věcí ve světě nemůže být dosaženo pouhým poznáním, ale že k tomu jsou nutné tzv. emocionální prožitky – jako úzkost, bázeň, láska, nenávist. (Prožitek zemětřesení dává jistotu světa.) Uhoďte skeptika do hlavy, pak pochopí, že mimo něj něco existuje. Hmatový vjem však vůbec nic nedokazuje o existenci pěsti. Je možno docela dobře pociťovat bolesti nebo zlost, aniž na nás působí něco zvenčí. Buď tedy už víme na základě poznání, že něco existuje, anebo se to nikdy nedovíme působením takových prožitků – ty totiž už předem platnost poznání předpokládají.
Skepticismu se nesmí dělat ústupky. Gorgiasovo uvažování je přehnané a tedy nesprávné, ale má pravdivé jádro. Většina našeho vědění je vskutku jen pravděpodobná. Jsou totiž absolutní nepodmíněné jistoty, ale ty jsou vzácné. Ve filosofii je každé jednoduché řešení falešné (i líný skepticismus).
Bocheński, J. M. (aktualizace 14. 1. 2021)