Heidegger nazývá lidské bytí „pobyt“, jsoucno, jehož bytí spočívá v odkrývání bytí a rozumění bytí, ať už jde o bytí své vlastní nebo o bytí jiných jsoucen.
Do jaké míry je bytí pobytu odkrývání svého vlastního bytí, do té míry se nazývá „existence“ nebo „ek-sistence“: na-sebe-odkazující stojící-mimo-sebe-vůči-sobě-samému. Pravé bytí pobytu spočívá v tom, být ve vztahu k sobě samému, a to s rozuměním a starostí.
Pobyt ale není ve vztahu pouze k sobě samému. Existence nastává jen jako bytí-ve-světě; což znamená, otevřenost lidského bytí k sobě samému zahrnuje otevřenost světa pro jiná jsoucna. Jeden z Heideggerových novotvarů pro „otevřenost“ je „zde-substantivum“ (das Da), které používá ve dvou vzájemně propojených smyslech. Zaprvé, lidské bytí je své vlastní „zde“: jako vržený rozvrh, existence uchovává svou vlastní otevřenost k sobě samému. A zadruhé, pokud se tak děje, lidské bytí také umožňuje otevřenost světa jako „zde“ pro jiná jsoucna. Sebe-odkrývání lidského bytí umožňuje odkrývání jiných jsoucen.
Heidegger nazývá lidské bytí s oběma jeho schopnostmi „bytí-zde-substantivum“ – Dasein (česky tedy pobyt), nebo občas Da-sein, když poukazuje na jeho druhou schopnost. Běžně německé slovo Dasein znamená existenci v obvyklém smyslu: být zde v prostoru a čase, jako protiklad k vyjádření: nebýt zcela. Nicméně, tak jak Heidegger Dasein používá, myslí tím, být odkrývající něco (ať už sebe nebo jiné jsoucno) ve svém bytí. Jedním slovem, pobyt je odkrývající. A jelikož je lidské bytí zásadně konečné, odkrývání je zásadně konečné též.
Řecké slovo pro odkrývání je alétheia, termín složený z privativní (negující) předpony a- (v češtině ne-) a z kořene léthé (skrytost nebo uzavřenost). Heidegger nalézá konečnost odkrývání vepsanou do slova alétheia. Odkrývat něco je zachraňovat to na okamžik z (a-) nějaké primární nedostupnosti (léthé), a podržet to po krátký čas v přítomnosti.
Heidegger rozebírá tři stupně odkrývání, v rozmezí od původního po odvozené, přičemž každé z nich zahrnuje pobyt: (1) odkrývání-jako-takové, (2) odkrytost jsoucen ve svém bytí, a (3) odkrývání ve výrokových vyjádřeních. Heideggerův hlavním zájmem je první stupeň odkrývání. Zde je odkrývání/alétheia původní událostí, která má za následek smysluplnou přítomnost (bytí).
Heidegger tvrdí, že úrovně 1 a 2 jsou rozlišené, avšak neoddělitelné a vzaty pospolu, umožnují úroveň 3. Slovo „pravda“ se správně uplatňuje jen na třetím stupni, kde jednotlivá tvrzení mají tu povahu, že přesně zobrazuje komplexní stavy věcí. Proto na otázku „Co je podstatou pravdy?“ – což znamená, „Co umožňuje pravdu výroků na 3 úrovni?“ – Heidegger odpovídá: Nejprve odkrývání jsoucen v jejich bytí (úroveň 2); a nakonec, odkrývání-jako-takové (úroveň 1). Jeho tvrzení lze rozvinout tak, jak následuje dále.
Úroveň 1. Odkrývání-jako-takové je pravé otevírání významové oblasti. Je to zrod a uchování světa na základě stávání-se-nepřítomným pobytu. Odkrývání-jako-takové nebo odkrývání-světa, jak dalece to označuje zrod významu a vznik bytí, je důvodem k tomu, proč některá jedinečná jsoucna mohou mít zcela smysluplnou přítomnost.
Existují tři přímé důsledky. Zaprvé, odkrývání světa se děje pouze v bytí pobytu; bez pobytu skutečně neexistuje vůbec žádná otevřenost. Zrod a uchovávání dynamických vztahů, které vytvářejí pravou možnost významu, probíhají jenom tak dlouho, dokdy pobyt existuje jako smrtelné stávání se. A naopak, všude, kde existuje pobyt, tam je svět. Zadruhé, odkrývání-jako-takové se nikdy neděje odděleně od odkrytosti jsoucen, jako bytí toto nebo tamto. Když Heidegger mluví o odkrývání „jako takovém“, jmenuje původní zdroj a obecnou strukturu všech možných významů, které vůbec mohou nějakému jsoucnu narůstat. Výsledkem odkrývání-jako-takového je skutečnost, že odkázání-na-smrtelný-pobyt (což znamená na význam) je základní stav, který se děje jakémukoli jsoucnu, aby se ukázalo. Zatřetí, odkrývání-jako-takové je vždy primární, předchází a umožňuje konkrétní lidský čin v jakémkoli specifickém světě. Takové konkrétní činy riskují, že nebudou odkrývající (což znamená, že budou pochybené, co se týká smyslu něčeho). Naopak, odkrývání-světa je vždy odkrývající do té míry, jak velice je to otevírání se zcela pravdivé možnosti významu.
Alétheia/odkrývání-jako-takové – jak se děje, jakou má strukturu a co ho umožňuje – je ústředním tématem nebo „věcí samou“ Heideggerova myšlení. Občas to nazývá „vyjasňováním“ bytí. Nazývá to taky „bytí samo“ nebo „bytí-jako-takové“ (což znamená, opravdový zrod bytí). Opakovaně a nepřiměřeně to nazývá „pravdou“ bytí.
Úroveň 2. Co odkrývání-jako-takové umožňuje je před-predikativní schopnost jsoucen v jejich běžném způsobu bytí. Tato před-predikativní schopnost vytváří úroveň 2, základní, každodenní odkrytost jsoucen jako smysluplně přítomných. Tato odkrytost je vždy konečná a zahrnuje dvě věci.
Zaprvé, co odkrývání-jako-takové umožňuje, není jednoduše bytí nějakého jsoucna, ale spíše bytí takového jsoucna jako něco nebo jako ne-něco: například, tento kámen ne jako vržený předmět, ale jako kladivo. Znám kámen jenom z hlediska jeho jedné nebo druhé možnosti: jsoucna se nestávají přítomná plně a bezprostředně, ale jenom částečně a logicky odvozeně. A tak bytí jsoucna je vždy konečné, vždy je to záležitost syntézy-a-rozlišování: bytí-jako-a-jako-ne. Zadruhé, odkrývání-jako-takové ponechává nějaké jsoucno spíše přítomné jen v jeho běžném smyslu v dané situaci, a ne v jeho věčné podstatě; navíc to ukazuje, že toto specifické jsoucno není jediným jsoucnem, které může mít tento smysl. Například, v současné situaci nechápu tento kámen jako těžítko nebo jako zbraň, ale jako kladivo. Rozumím mu, jako nástroji pro práci, který není nejvhodnější: kladivo by se hodilo lépe.
Před-predikativní hermeneutické rozumění bytí samému, ačkoli je to záležitost syntézy-a-rozlišování, nevyžaduje žádné tematické vyjádření, ani mentální ani verbální, ani žádnou teoretickou znalost. Je obvykle zřejmé samo o sobě při pouhém konání něčeho. Nicméně v rozvinutějším, ale pořád před-predikativním okamžiku se takové hermeneutické povědomí může rozvinout do nejasného smyslu jsoucna jako bytí-to-či-ono („co-substantivum“), bytí-tímto-nebo-tamtím-způsobem („jak-substantivum“) a bytí-zcela-dosažitelné („zde-substantivum“). Tyto nejasné představy mohou později ztratit smysl běžné smysluplnosti a rozvinout se, na úrovni 3, do výslovně metafyzických představ podstaty, způsobu a existence jsoucna.
Druhý stupeň odkrývání se může vyjádřit následující tezí: být jsoucnem v nějakém daném světě znamená být vždy už odkryt jako něco nebo něco jiného. Toto odpovídá tradiční nauce metafyziky, co se týká trans-generického či nad obecného (transcendentálního) charakteru čehokoli, co je: bez ohledu na svůj druh či rod je jakékoli jsoucno vnitřně odkryto ve svém bytí (omne ens est verum).
Heidegger tvrdí, že zatímco se metafyzika zakládá na druhém stupni odkrývání a je si dokonce tohoto stupně vědoma, nemá explicitní rozumění odkrývání-jako-takovému nebo rozumění své příčině pro bytí-ve-světě. A co víc, Heidegger prohlašuje, že odkrytost jsoucen-ve-svém-bytí (stupeň 2) má sklon k tomu, aby přehlíželo a zakrylo pravé odkrývání-jako-takové (stupeň 1), které tuto odkrytost původně umožňuje. Dále tvrdí, že existuje vnitřní skrytost o odkrývání-jako-takovém, které činí přehlížení pravého odkrývání-jako-takového prakticky nevyhnutelným.
Stupeň 3. Bytí-ve-světě a následná predikativní odkrytost jsoucen jako bytí-tak-a-tak nám umožňují, abychom ustanovili či určili predikativní odkrývání jsoucen. Na tomto třetím stupni odkrývání jsme schopni sobě samým správně znázornit v syntetických soudech a v deklarativních (oznamovacích) větách způsob, jak jsou věci ve světě. Správné syntetické znázornění celkového stavu věcí (správný soud) je „pravda“, to znamená, odkrývajíci věci, právě tak, jak znázorňují samy sebe. Taková predikativní apofantická věta („S je P“) může být pravdivá jenom proto, že odkrývání-světa již prezentovalo nějakou entitu zcela jako význam, a to umožnilo, aby byla věc pojata jako tak a tak. Toto už odkryté jsoucno je závazná norma, kterou se musí poměřovat samo tvrzení.
Nicméně na 3. stupni je možné věci znázorňovat v myšlení a jazyku také chybně, a proto se nezdaří odkrýt je právě tak, jak se samy znázorňují ve světě. Na 1. stupni je pobyt vždy a jenom odkrývajicí. Ale s predikativním odkrýváním na 3. stupni (jako obdobně s hermeneutickým odkrýváním na 2. stupni) může být znázorňování věcí pobytem ve výrokových soudech buď odkrývající, nebo ne-odkrývající, buď pravdivé, nebo nepravdivé.
Jedním z důvodů, proč Heidegger rozpracoval (teorii) stupňů odkrývání, bylo to, aby ukázal, že věda, metafyzika a obecně rozum, všechno to, co funguje na 3. úrovni, se zakládá na původnější události odkrývání, kterého si nejsou strukturálně vědomy. To je to, co myslí svým prohlášením „věda nemyslí“. Nemíní tím, že by byli vědci hloupí, ani že by jejich práce nepřinášela nové poznatky, ani nepohrdá rozumem a jeho úspěchy. Míní, že se věda ze své pravé přirozenosti nezaměřuje na bytí-ve světě, ačkoliv je bytí-ve-světě nakonec odpovědné za smysluplnou přítomnost jsoucen, zatímco věda stanovuje a poměřuje své výroky.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)