Martin Heidegger se zabýval představami „hermeneutického kruhu“, které dále rozvinul, a také přednostním „vztahem k životu“, kvůli kterému interpret usiluje o porozumění.
Zatímco Dilthey viděl „život“ jako součást společného lidství, Heidegger zdůraznil historickou konečnost a jedinečnou „danost“ nebo situovanost interpreta v předem daných horizontech orientace a praktického záměru. V návaznosti na Kierkegaarda a Nietzscheho vzbudil pozornost k blízké spojitosti mezi konečnou existencí a zaměřením lidské vůle směrem k jejím vlastním cílům.
Rudolf Bultmann v oboru novozákonních studií považoval tuto perspektivu za přínosnou pro hermeneutické zabývání se texty. Tvrdil, že novozákonní texty nejsou k tomu, aby informovali o neurčitých podivnostech, ale k tomu, aby byly výzvou pro lidskou vůli. Interpret může být zaveden na nesprávnou cestu tím, co budí zdání, že popisně vypovídá o Bohu, o Kristu nebo o lidských osobách. Neboť toto je podle Bultmanna jazyk „mýtu“, který zastírá pravý záměr (jazyka). Ani Bůh, ani Kristus, ani lidské osoby nemají být „objektifikovány“ jak bytí tak substance jako takové. To se spíše Bůh zabývá lidstvím pomocí pseudo-popisného jazyka, a to jen proto, aby lidství povolal z neautentické bytí (existence) orientovaného na minulost, z bytí (existence) pod zákonem a svázaností, k autentickému způsobu bytí (existence), který se stal možným díky události Krista.
Pro Bultmanna zůstává vztah mezi operativní linguistickou funkcí a historickými stavy věcí komplexní a kontraverzí otázkou. Kritici „pravého křídla“ Bultmanna obviňují z toho, že nechal bibli příliš snadno upadnout do křesťanského existencialismu; kritici „levého křídla“ ho obviňují z toho, že se držel svévolně faktické reality kříže, taktéž znemožnil nesení kříže, a to svojí „demytologizací“, kdy skandálně odhalil, že „Bůh“ není nic jiného než funkcionálně užitečná lingvistická šifra. Z tohoto důvodu se „Bultmannova škola“ rozpadla do různých směrů. Například Ernst Fuchs poskytnul most mezi Heideggerem a Gadamerem tím, že Fuchs (s Ebelingem) rozpoznal tvůrčí dramatičnost jazyka jako klíčovou otázku hermeneutiky.
Thiselton, A. C., translated by Káňa, T. (aktualizace 8. 1. 2021)