Dilthey zastával názor, že historická studia závisí na našem povědomí o lidském životě jako uceleném, „historickém“ celku, zasazeném do historického kontextu. Martin Heidegger rovněž spojil otázky smyslu historických textů s otázkami smyslu života.
Texty jako dopisy sv. Pavla nelze pochopit pouze ze slovníků a učebnic gramatiky; potřebujeme rozumět životu a situaci autora a jeho čtenářů. V případě jakéhokoli textu, ale zvláště textu obtížného filosofa jako třeba Aristotela, potřebujeme prozkoumat naši „hermeneutickou situaci“, situaci, která byla utvářena minulostí, a vnucuje nám předpoklady, se kterými přistupujeme k rozumění textu. Jsou termíny, kterými interpretujeme Aristotela, přiměřené či vhodné? Jestliže ne, jak můžeme objasnit v našem pojmovém aparátu tento zjevný úpadek? Toto jsou otázky, které se vztahují k současnosti, a ne jenom k současné filosofii, ale k současnému životu a k našemu sklonu špatně si vykládat minulost. Tak Heidegger v roce 1923 pokročil ve svých přednáškách k „hermeneutice fakticity“, k interpretaci lidského bytí („Dasein“) a každodenního života.
Heideggerovo dílo Bytí a čas (1927) je „hermeneutikou“ na několik způsobů. Zkoumá vlastní rozumění a interpretovánípobytu (Dasein): pobyt (Dasein) má snahu rozumět a interpretovat ne náhodně a ojediněle, ale podstatně a neustále. Rozumí – zná svou cestu světem jako pole vlastního působení. Interpretuje entity uvnitř světa – vidí stůl jako stůl, židli jako židli. Takové rozumění a interpretace jsou pro vědy prioritní. Dříve, než začnu interpretovat nějaký dokument, vidím ho jako dokument; dříve, než se začnu zabývat geologií, vidím skály jako skály. Interpretace obsahuje či zahrnuje předpoklady: abych interpretoval něco jako knihu, musím být dobře obeznámen se světem, ve kterém mají knihy (své) místo, se světem místností, nábytku, polic a čtenářů. Pobyt (Dasein) rovněž interpretuje sám sebe. Pohlíží například sám na sebe jako na ševce nebo námořníka. Pohlíží na svůj vlastní život jistým způsobem. Pobyt (Dasein) chybně, implicitně v každodenním životě, více explicitně ve filosofii, interpretuje sám sebe – jako nějakého rozumného živočicha, jako nějakou myslící substanci nebo jako nějaký stroj.
Heidegger popisuje zásadní rysy pobytu (Dasein), včetně interpretace a interpretace sebe sama. Vzhledem k tomu, že sami filosofové jsou pobytem (Dasein), projevují ty samé sklony jako pobyt (Dasein) všeobecně. Proto, když studují pobyt (Dasein), tak mu rozumí a interpretují ho, přičemž pokračují na vyšší pojmové rovině v interpretaci sebe sama, která je nevyhnutelným rysem veškerého pobytu (Dasein). Heideggerova interpretace, tak jako všechny jiné, zahrnuje předpoklady: takové předběžné rozumění pobytu (Dasein), jaké má každý pobyt, jistý způsob nahlížení na pobyt (Dasein), (spíše řekněme s ohledem na jeho „bytí“, než s ohledem na jeho biologické charakteristiky), a pojmy, které se k tomu mají použít, jako například „existence“.
Interpretace pobytu (Dasein) a bytí všeobecně zahrnuje i interpretaci textů. Vzhledem k tomu, že pobyt (Dasein) nesprávně interpretuje sám sebe, musíme sloupávat vrstvy nesprávné interpretace, abychom uviděli, jak to (skutečně) je. Tyto nesprávné interpretace se nacházejí ve své původní podobě u takových filosofů jako je Kant, Descartes a Aristoteles. Studujeme je, abychom viděli, v čem měli pravdu a v čem se mýlili, abychom odhalili a zhodnotili jejich vliv na naši hermeneutickou situaci a kde je to vhodné, abychom se vymanili z jejich vlivu. Heidegger interpretoval takové texty převážně v pozdějších dílech, avšak dílo Bytí a čas už předem naznačilo jeho metodu práce. Slova nemají jednoznačný pevně daný smysl, který by byl nezávislý na jejich použití a uplatnění. Další smysly ke slovům postupně přibývají ze signifikantních vzájemných vztahů, které utvářejí náš svět. „Kladivo“ není jednoduše „nástrojem pro bouchání“: smysl slova se odvozuje z kontextu lavičky, hřebíků, dřeva, dílny a zákazníků, všechno to vytváří „svět“ řemeslníka. Co se slovem míní, závisí na světě jeho uživatele: „dopravou“, „svobodou“ nebo „vzděláním“, Aristoteles nemínil to samé jako my, protože pobýval v jiném světě. Chceme-li rozumět textu, musíme jít nad rámec slovníků a mluvnic, abychom rekonstruovali svět jeho autora a „možnosti“, jaké text nabízel.
Heidegger se později vyhýbal slovu „hermeneutika“. Avšak při interpretaci textů jak poetických, tak filosofických pokračoval ve svém hledání „smyslu bytí“. Nejasně odpovídá na otázku, zda můžeme text interpretovat zcela či s konečnou platností. Naše interpretace minulosti jsou vázány na naši nynější hermeneutickou situaci a otevřeny pro budoucí pozměnění. V díle Bytí a čas Heidegger naznačuje, že smysl události nebo lidského života, pokud ne i textu, je to, co se tím míní pro nás/pro mě, v závislosti na významu, který jim my udělíme/já udělím v našich/v mých rozhodnutích pro budoucnost. Heidegger naopak – přes všechnu svoji „vášnivost“ k doslovnému textu – tvrdí nejednou narážkou, že, aby se odkryl smysl například Aristotela, tak se může na Aristetotelovu vlastní interpretaci později pohlížet se stejným ospravedlněním, jako dosud na jednu z více nesprávných interpretací. V každém případě, hermeneutický kruh nyní zahrnuje interprety a jejich předpoklady, právě tak jako text, autora a jeho kulturu. Předchozí rozumění celku, které Schleiermacher a Dilthey viděli jako potřebné pro interpretaci nějaké části, může pocházet jen z vlastních předpokladů interpreta. Tyto mohou být během interpretace jakkoli pozměněny.
Inwood, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 10. 1. 2021)