Máme různá prohlášení, že čas se „definuje skrze“ nebo se „redukuje na“ nějakou jinou vlastnost světa. Teorie kauzality se zpětně datují k Leibnizovi, který poukázal na to, že současnost (simultaneita) událostí by se mohla charakterizovat tím, že takové události nejsou kauzálně propojitelné.
Selhání této představy ve speciální teorii relativity se často považuje za klíčový faktor pro takové tvrzení, že vzdálená současnost (simultaneita) je věcí dohody.
Otázka, do jaké míry jsou anebo nejsou představy času v relativistických teoriích definovatelné kauzálně, je složitá. Ve speciální teorii (relativity) je vztah zasazen do termínů kauzální propojitelnosti, který je pak stejného rozsahu (koextenzivní) jako současnost (simultaneita). V obecné teorii relativity kauzální definice měření času a představ místa, které používají kauzální propojitelnost, samy obecně selhávají. Časoprostorové představy místa lze však charakterizovat pomocí termínů kontinuity kauzálních (na způsob času) cest či způsobů. Toto nepředpokládá redukci časoprostorových představ na kauzální představy per se (jako takové), ale na epistemologicky dostupné topologické vlastnosti časoprostoru, které jsou přímo dostupné pro pozorovatele.
Spornými otázkami zůstávají jak fyzikální vazby časových a prostorových (a časoprostorových) vlastností na kauzální vlastnosti světa, tak filosofické rozumění tomu, co by nám to mohlo říci o tom, „co je čas“ ve světě.
Sklar, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 5. 2021)