Názor, že všechny systémy jsou jen-sebe-obsahující a široce na-sebe-odkazující má zásadní takový dopad, který buď burcuje nebo inspiruje – dopad, že žádný systém si nemůže výlučně nárokovat pravdu a ve skutečnosti není možné pravdu stanovit.
Tento dopad jde za relativismus, který nabral síly v devatenáctém století až k rozdílu, který sílu už nenabere, ve století dvacátém. Kde mohly relativní systémy ještě koexistovat v jediném světě modernity, tam se postmodernita zakládá na poznání, že svět vytvářejí do značné míry relativní systémy jednotlivců. Zkrátka, že svět není jeden; taková slova jako „pravda“, „přirozenost“, „realita“ a dokonce „člověk“ jsou slova úskočná, protože nepřímo říkají, nesprávně, že existuje nezávislý či samostatný svět smyslu a hodnot, který transcenduje všechny omezené a vzájemně se vylučující lidské systémy, a tak je nějakým způsobem garantuje. Postmodernismus odmítá absolutní stav jakékoli pravdy, přirozenosti nebo reality. Nadále zůstává otázka – jaká pravda, jaká přirozenost, jaká realita?
Zatímco tato poststrukturalistická (dekonstruktivní?) kritika transcendence sahá až k Platónovi, postmoderní verze omezuje její rámec na jednotlivé či zvláštní formy transcendence přijaté renesancí a osvícenstvím. Odborná diskuze modernity roztahuje do nekonečna svá nestranná média prostoru a času, a tím nás pobízí k tomu, abychom zapomněli na omezenost a konečnost, a vynakládali pak naši energii směrem k neomezenému či nekonečnému obzoru. Na druhé straně odborná diskuze postmodernity považuje čas a prostor za rozměry omezených, konečných systémů. Toto rozpoznání absolutní a nezprostředkující omezenosti či konečnosti inspiruje reflexivitu, protože činnost či aktivita se již nemůže odkazovat na vnější neměnné absolutní pravdy. Taková reflexivita vždy zůstává pokusná nebo improvizační, a nepřístupná univerzálnímu zobecnění.
Ztráta transcendentální reference, tedy možnosti odkazovat se na něco „zastřešujícího“, vytváří čtyři související krize: krize „subjektu“ (neredukovatelný jedinec, někdo, kdo je, protože myslí nebo je vědomý); krize „objektu“ („věci“ – včetně jedince –, které vytvářejí svět, který je pak jediný, nezmnožený); krize „znaku/symbolu“ (slovo, které odkazuje na svět takto utvořený); a následkem toho, krize historismu (současný humanismus, který vytváří křečovitou jednotu ve světě tím, že formuluje transcendenci jako Budoucnost).
Postmodernismus představuje novou problematiku jednání mezi konečnými systémy smyslu a hodnoty tam, kde není možná žádná transcendentální reference, možnost odkazovat se na něco „zastřešujícího“. Toto jednání neustále pokračuje dál, a to složitými cestami, avšak při odborné diskuzi o modernitě mu nevěnovaly pozornost ani filosofie, ani politická věda, opravdu ani jiná věda, dokonce ani umění. Tato nová problematika je podle Craig Owensových slov to, „jak vymyslet rozdíl bez protikladu“, a jak přeložit tuto problematiku do sociálních a politických termínů, tak jako do nich přeložila renesance křesťanský humanismus.
Postmodernita si tam, kde modernita viděla jediný systém, hraje s částmi systémů, kombinuje je za použití vymezených pravidel, používá to, co je užitečné a ostatní opouští, odmítá odpovědnost za konzistenci v rámci tohoto nebo onoho totalizujícího objasňujícího systému. Tato „brikoláž“ (věc vytvořená za použití zcela různorodých materiálů) se stává klíčovou hodnotou postmodernismu. Když se někdo něčemu snaží vyhnout za každou cenu, je to pak něco, co ztratilo schopnost hry, něco bez hnutí, bez možnosti pohybu a změny, tudíž bez života; naopak jiný si chce hrát s liniemi, se strukturou, ve smyslu flexibility a variability, dokonce až tak, že se celou strukturu pokusí reorganizovat.
Postmodernismus představou, že všechno jednotlivé a postupy, metody či praxe jsou spíše funkce systémů, než polo-autonomní jsoucna, klade zvláště zajímavé problémy pro dva programy modernity, pro historismus a individualismus, které jsou pak zejména hodnotné pro sociální a politickou funkci či úlohu dvacátého století. Historie jako jediný, univerzální systém lidského vysvětlování (či lépe řečeno lidské interpretace), závisí na struktuře časovosti, která patří do humanismu a renesance; jejich vlastní představa časovosti je perspektiva jednoho bodu v čase. Postmodernismus staví historii do zajímavé pozice s ohledem na její vlastní historicitu. Individuální subjekt, který se někdy jeví jako karteziánské cogito, se v postmodernismu, navzdory alarmujícím obavám, zcela nerozplývá do systematické funkce. Avšak individuální identita a jednání jsou nově definovány a mají nové funkce, přičemž se postup, metoda či praxe formuluje spíše odlišně a systematicky než přirozeně. Cokoliv je v životě individuální, jeho jedinečná a neopakovatelná poezie, nepochází z nějaké „přirozené“ esence, ale z jeho konkrétní specifikace dané celkové rozpravy, ke které náleží.
Je-li dána šíře reformace či nového ztvárnění, jakou předpokládá postmodernismus, nepřekvapuje pak, že se to setkalo se vzrušenou reakcí, kdy pak ne všichni byli dobře informováni a velká část z nich byla unesena touhou zachránit jednotlivé epistémické investice před znehodnocením. Důraz na lingvistickou reflexivnost, na schopnost systému znaků vytvářet smysl a hodnoty, byl pojat některými komentátory jako projev do-sebe-zahleděného narcismu, jako útěk od „reality“ a dokonce, jako ohrožení mravnosti a pořádku: vyznívá to, jako kdyby sociální, politické a epistémické problémy, na které postmodernismus odpovídá, sám i vytvořil, namísto celé moderní kultury, která se z toho má zodpovídat. Postmodernismus nevyslovuje konec pro smysl a hodnotu, a o to méně konec pro humanistický smysl a hodnotu, avšak vyslovuje konec pro jisté hegemonie, zvláště pro ty, které mají na sobě háv toho, co Alain Robbe-Grillet nazývá „zvykový humanismus“. V každém případě „Saussureova“ myšlenka reflexivity jazyka, namísto dosud předpokládané referenciality, rozhodně nebyla ještě zcela prozkoumána.
Postmoderní kritika, uprostřed tlachání a zmatků, právě probíhá, je na cestě. Neexistuje žádný zodpovědný způsob, který by předvídal její dráhu nebo celkový dopad. Lze nicméně pozorovat, že postmodernismus nabízí jak novou svobodu, tak nové omezení, limitaci. Důraz na vytvořenou povahu či přirozenost všeho poznání a plánů, jelikož byly vynalezeny či lépe řečeno vymyšleny (pozn. překl.: rozlišuj od: objeveny), znamená, že je lze změnit; neexistuje, řečeno mluvou morálky nebo sociálních věd, žádná „přirozenost“ věcí. Na druhé straně skutečnost toho, že dědíme s našimi jazyky názory a hodnoty do jisté míry již hotové, má na mysli, že jsme méně originální či původní a autonomní, než to modernita předpokládala, a vykazujeme činnost více místně, více kolektivně a méně hrdinsky, než to modernita dovolovala.
Ermarth, E. D., translated by Káňa, T. (aktualizace 12. 1. 2021)