V transcendentálním pojmu pravdy se potenciální a fundamentální pravda jsoucna (jeho poznatelnost) nevztahuje primárně teologicky na Boha a jeho stvořitelské myšlenky (ideje), ale filosoficky na rozumný pra-stav věci v sobě samé či věci o sobě.
Jsoucno má tak svou účast na bytí, a bytí je první-a-vždy-už-pochopené (a priori; Tomáš Aquinský: ens est primum et quasi notissimum conceptum), jak se to v lidské řeči ukazuje jako je–tvrzení či je-výrok (výpověď), které je pro tuto tradici nejpříznačnějším způsobem lidského mluvení. „Bytí“ se od začátku chápe ve svém smyslu, který se vykládá (interpretuje) jako analogie, tento smysl se vztahuje na všechno, co je (jak nekonečné, tak i konečné, toto nebo tamto jsoucno). Bytí takto chápané dělá všechno tak, aby to mělo uchopitelný způsob, to znamená transcendentální, pravdivé. Transcendentální pravda je jak pravda ducha, který chápe bytí, tak zároveň s tím pravda chápaného bytí samého. V novověku se spolu s Descartem posouvá do středu zájmu otázka, jak se může myšlení v pravdě ujistit. U Kanta nakonec následuje transformace ontologicky zaměřeného pojmu pravdy do transcendentálně logického pojmu, podle kritiky poznání: A sice ne myslitelné bytí jsoucna vůbec, ale věcnost (objektivita) předmětu a omezení (teoretického) poznání předmětu na smyslově vnímatelné jevy jsou teď to nejprve pochopené a zakládají se na sebe-pochopení konečného lidského ducha jako subjektivního vědomí. Ale i v tom se ještě ukazuje jednota, kterou na počátku řecké filosofie vyjádřil Parmenidés: bytí (popřípadě později předmětnost či věcnost a podmínky, které je umožňují) a myšlení (popř. omezené poznání a jeho podmínky) jsou „to samé“ a „současně či zároveň“.
Halder, A., translated by Káňa, T. (aktulaizace 13. 1. 2021)