Wilhelm Dilthey vděčil teologickým kurzům za svou obeznámenost s hermeneutikou, avšak použil ji k tomu, aby odpověděl na otázku „Jak se sociální nebo humanitní vědy liší od věd přírodních?“
Zatímco přírodní vědy vysvětlují (erklären), sociální vědy pak rozumějí (verstehen). Rozumějí nejen jednoduše textům a výrokům, ale jakékoli smysluplné „objektivizaci“ nebo „projevu“ lidského života: gestům, činům, vlastnímu životu jedince nebo životu někoho jiného, obrazům, institucím, společnostem, minulým událostem. Existují dva typy rozumění. Zaprvé rozumění jednoduchým vyjádřením jako je výrok, čin nebo gesto vyjadřující obavu. Tady není žádný zásadní rozdíl mezi vyjádřením a vyjadřovanou zkušeností: rozumíme bezprostředně bez nějakého usuzování. Takové rozumění předpokládá komunikační prostředek „společný pro já a ty“, „objektivního ducha“ ve kterém probíhá vyjadřování a rozumění: sdílený jazyk a sdílenou kultura. Za druhé existují „vyšší formy rozumění“, které mají co do činění s komplexními celky, jako život nebo umělecké dílo. Část má smysl (Bedeutung), který lze pochopit základním rozuměním, celek má smysl (Sinn), který vyplývá z řádného složení jeho částí, a přitom je uchopen vyšším rozuměním. Vyšší rozumění je často vyprovokováno selháním základního rozumění. Jestliže nemohu bezprostředně rozumět jednání jisté osoby, prozkoumám její kulturu nebo její život jako celek. Pokud nemohu porozumět jedné větě, mohu však interpretovat celou knihu.
Základní rozumění selže často proto, že nějaká osoba – autor textu, gesta nebo činu – je neobvyklá, a nemůže být pochopena podle normálních pravidel objektivního ducha. Abychom rozuměli tomu, co autor říká nebo dělá, tak mu potřebujeme rozumět v jeho individualitě. A tak vyšší rozumění obvykle zahrnuje rozumění jednotlivostem či jednotlivcům, není to pak pouze všeobecné rozumění vhodné pro každodenní život. Rozumím rovněž sobě samému: díky základnímu rozumění ihned vím, že mám hlad, že jsem žárlivý, a tak dále, aniž bych to nějak vyjádřil. Při vyšším rozumění dávám smysl sobě samému, svému životu jako celku. Vyšší rozumění opět může být způsobeno selháním bezprostředního rozumění: podivuji se, jak mohu být žárlivý, nebo jak jsem mohl toto udělat? Při vyšším rozumění sobě samému si uvědomuji svoji individualitu, jedinečnost, tedy to, co mě odlišuje od jiných.
V devadesátých letech devatenáctého století Dilthey považoval psychologii za základ sociálních věd. Později hermeneutika nahradila psychologii. Zájmem sociálních věd není „duše“, psychologické procesy nějakého jednotlivce, ale „duch“ společného kulturního světa. Smysl nějaké hry je nezávislý na „duši“ jejího autora. Dokonce, i když dílo vyjadřuje radost nebo žal, to nejsou (duševní) stavy autora, ale „ideální osoby“, jejímiž ústy autor vyjadřuje svoji zkušenost. Psychologický život, dokonce i svůj vlastní, je znám z interpretace jeho projevů: „člověk poznává sám sebe pouze v dějinách, a ne zkoumáním svého nitra“ (1981: 348). Interpretace dějin se nezmocňuje pomocí nějakého pravidla podstaty lidských bytostí. Interpretace dějin nám ukazuje rozmanité možnosti lidství, a přitom nás osvobozuje z pout či omezení přítomnosti.
Inwood, M., translated by Káňa, T. (aktualizace 10. 1. 2021)