Zavedení nového pojetí času a prostoru, které nám vnutily speciální a obecná teorie relativity, v této oblasti (filosofického bádání o čase) opět názorně dokládá zásadní vzájemnou závislost filosofického a fyzikálního myšlení.
Ve speciální teorii relativity se představa současnosti (simultánnosti) pro události prostorově navzájem oddělené, a s tím časový interval mezi jakýmikoli dvěma oddělenými ne-současnými (ne-simultánními) událostmi, stává relativní vůči zvolené setrvačné vztažné soustavě. Už neexistuje celosvětové (globální) „nyní“, které volí jeden a tentýž soubor událostí pro všechny pozorovatele, bez ohledu na jejich vzájemný pohyb (jaký vztah má pohyb jednoho k pohybu druhého). Taková relativizace představy času se nesmí zaměňovat s relacionistickou koncepcí času, která byla popsána výše. S nástupem speciální teorie relativity se naše intuitivní představy času začaly zásadně vzdalovat představám času, které předkládají fyzikální teorie.
Často se tvrdí, že v rámci relativistického obrazu ty nauky, které spojují existenci s časovým rozměrem (časovostí), jak se o tom pojednalo výše, nejsou více funkční. Jestliže se to, co je přítomnost a co je minulost, může měnit podle různých pozorovatelů, jak by potom někdo mohl trvat na tom, že minulost a budoucnost (nebo také jinak, samotná budoucnost) nemají žádnou skutečnou realitu? Opakovaně se tvrdí, že relativita nám vnucuje názor, že existence je bezčasová, což stojí v protikladu k teoriím, které mají za to, že „povaha existence je v podstatě časová (časovaná)“.
Takové vyvozování z fyziky pro filosofii, jak se to často stává, je nicméně ukvapené. Někdo by například mohl relativizovat představu existence, kterou zastává druhý člověk svým tvrzením, že minulost a budoucnost nejsou skutečné, avšak ty události, které nejsou skutečné pro jednoho pozorovatele, mohou být skutečné pro pozorovatele druhého, který je sám skutečný pro pozorovatele prvního. A jinak, někdo by mohl při popisu používat jenom neměnné časoprostorové vlastnosti. Podle jedné verze tohoto přístupu, minulost zůstává skutečnou v určitém časoprostorovém bodě události, ve smyslu minulosti světelného kuželu (viz další příspěvek o čase na Károvinách) v bodě události, který vytváří skutečnost. Podle jiné verze se skutečnost rozpadá dokonce radikálněji než při augustiniánském pohledu, takže co je skutečné v místě a čase je jenom ten nerozsáhlý bod místa a času a jeho vlastnosti.
Obecná teorie relativity svou koncepcí dynamického časoprostoru dělá celou záležitost dokonce složitější. Modely světa podle této teorie existují s uzavřenými časovými křivkami. V takovém světě může být událost (globálně) v její vlastní minulosti a v budoucnosti (srov. otázka cestování v čase). Takové možnosti přivedly Kurta Gödela (1949) k tvrzení, že čas je „ideální“ a že ve fyzice („časový“) parametr „t“ vlastně čas vůbec nevyjadřuje.
Sklar, L., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 5. 2021)