Existencialisté nedůvěřují vyššímu stupni, abstraktnímu teoretizování o člověku, které nalézáme v tradiční filosofii a ve vědě. Podle jejich názoru zájem o zahrnutí všeho jednotlivého do konceptů a (stavebních) systémů tíhne k zatajení zásadních rysů či znaků našich jedinečných životů.
Z tohoto důvodu existencialisté obecně začínají popisem nás samotných jako jednajících v každodenních souvislostech, a to primárně před reflexí a teoretizováním. Tyto popisy ukazují, že částí naší „fakticity“ je to, že jsme obecně vtaženi mezi věci, zapleteni s jinými (jedinci) při snaze dosáhnout zvláštních cílů a působí na nás nálady a povinnosti, které pak ovlivňují naše vnímání a myšlení. Navíc jsme ztělesněné bytosti, které se potkávají se světem jenom ze stanoviska konkrétní tělesné orientace, kterou nám dává soubor věcí kolem: „Jsem svým tělem“ napsal Marcel a toto téma ztělesnění se stalo ústředním pro myšlení Beauvoira a Merleau-Pontyho. Jsme tedy svázáni souvislostmi výstroje v praktických situacích, kde se snažíme o dosažení jistých cílů. Jako sociální bytosti nakonec shledáváme sami sebe vždy zasazené do konkrétního kulturního a historického prostředí, které podmiňuje náš životní postoj a vymezuje naši základní orientaci vůči světu. Tvrzením, že jsme „faktická“ bytí se říká, že jsme vždy „bytím-v-nějaké-situaci“, kde naše bytí coby já, je neodlučitelné od světa-ve-kterém-žijeme, který navzájem sdílíme a je smysluplný.
Jestliže jsme vždy zasazeni do nějaké situace, pak veškeré zkoumání musí začínat z „pohledu na věci osoby zasvěcené“, což znamená, z popisu světa, jak se nám jeví – a bytostem, které se účastní naší formy života, s našim jedinečným druhem tělesné konstituce, pocitů a způsobů vnímání. Nemáme žádnou jinou volbu než začít z místa, kde stojíme, ze samého středu naše aktuálního života, který je vázán na naše místní vztahy a konkrétní starosti a zájmy. Tím je pak míněno, že neexistuje žádný způsob k dosažení jakéhosi globálního „pohledu Božího oka“ na nás samé a na náš svět, který filosofové hledali už od doby Platóna. Existencialisté jsou kritičtí vůči filosofickému ideálu, že lze získat zcela nezaujatý, nestranný, objektivní „pohled odněkud“, který nám poskytne celkové objektivní poznání. Pokus o poodstoupení z našich běžných zájmů, abychom tak získali celkově nezaujaté a nestranné stanovisko – takový postoj nazývá Marcel „útěkem“ a Merleau-Ponty „vysoce-postaveným myšlením“ – nám bude vždy podávat zkreslený pohled na svět, protože smaže náš běžný smysl pro význam a hodnotu věcí, které nás obklopují. Abychom byli schopni získat vhled do způsobu, jak se nám realita prezentuje na nejzákladnější úrovni, potřebujeme začít popisem toho, co Heidegger nazývá naší „normální všednodenností“, popisem našich běžných, důvěrně známých způsobů bytí, které jsou pohrouženy do praktických záležitostí.
Myšlenka, že naše bytí-v-nějaké-situaci, nebo bytí-ve-světě, je základní a nevyhnutelné, otevírá existencialistům cestu k tomu, aby mohli kritizovat ústřední myšlenku filosofie známou od doby Descartesa, že jsme na nejzákladnější úrovni myslí, která přijímá smyslové podněty a zpracovává informace. Například Sartre odmítá takovou myšlenku, že já by se mohlo chápat jako „myslící substance“ nebo do sebe uzavřená „oblast vědomí“ odlišená od světa. Sartre prohlašuje, že se ve svých před-reflexních činnostech setkávám se sebou, a to ne jako se svazkem názorů a žádostí v nádobě mysli, ale jako s bytím „tam venku“, s věcmi kolem sebe, kterými se zabývám. Když dobíhám k autobusu, setkávám se se svým já jako „pádícím-k-autobusu“. Mé bytí se nenalézá v mé hlavě, ale spojené s autobusem. Sartre si myslí, že to plyne z Husserlova názoru, že vědomí je vždy „intencionální“, vždy zaměřené ke jsoucnům ve světě. Pokud má Husserl pravdu, pak podle Sartreho „já“ není objektem, není „něčím“, ale je to naopak naprostá intencionální aktivita zaměřená k věcem ve světě. Pak jsem vymezen či definován souhrnem svých intencionálních aktů; neexistuje žádný zbytek „podstatných věcí“ odlišený od mých činů.
Existencialistická představa našeho neredukovatelného bytí-v-nějaké-situaci vyvolává otázku některého z dualismů, které tak velmi ovládaly západní myšlení., Existencialisté zaprvé odmítají rozlišení romantismu mezi vnějším já – co děláme ve světě – a vnitřním „pravým“ já, které ztělesňuje naši skutečnou přirozenost. Pokud jsme právě tím, co děláme, jak tvrdí existencialisté, pak neexistuje žádný základ pro předpoklad nezávislého „pravého já“ odlišeného od rolí, které hraji a od věcí, které dělám. Zadruhé popis primátu bytí-ve-světě tíhne k tomu, že oslabuje tradiční model subjekt-objekt naší epistemologické (gnozeologické) situace. Existencialisté tvrdí, že naši situaci zkresluje předpoklad toho, že lidé jsou na nejzákladnější úrovni zkušenostním subjektem, který se pokouší vyjádřit názory na objekty (či popsat objekty) na základě jejich vnitřního zobrazení. Pokud je to pravda, že jsme nejprve a nejzásadněji už tam venku s věcmi ve světě, potom musí být něco v nepořádku s tradiční epistemologickou záhadou toho, jak poznávající subjekt může „transcendovat, překročit“ svůj závoj idejí tak, aby získal poznání objektů ve vnějším světě. Nakonec se zdá, že existencialistický obraz naší základní situace jako vždy úzce spojené s praktickým světem-ve-kterém-žijeme, dává vzniknout otázkám ohledně tradičního rozlišení faktu-hodnoty. Existencialisté mají za to, že my jako jednající ve světě, vždy narážíme na každodenní svět-ve-kterém-žijeme jako na souvislosti výstroje úzce svázané s našimi záměry. Pokud věci, na které kolem sebe narážíme, jsou původně a plně svojí podstatou funkcionální jsoucna svázaná s našimi účelovými aktivitami, potom je nicméně iluzí myslet si, že to, co je dáno „nejdříve“ je soubor hrubých objektů, kterým následně přidělíme subjektivní hodnoty. V našem každodenním životě fakt a hodnota nejsou oddělitelné.
Existencialisté mají obecně za to, že tradiční dualismus vzniká jen tehdy, když se pokoušíme zaujmout chladný, nezaujatý, teoretický postoj vůči věcem. Avšak pokud je takový postoj odvoditelný ze základnějšího způsobu bytí (a je na něm závislý), ve kterém jsme neoddělitelně úzce svázáni s věcmi v praktických souvislostech, nemůže se to považovat za něco, co nám poskytuje zvýhodněný vhled do způsobu, jak věci opravdu jsou.
Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)