Existencialisté vycházejí z předpokladu, že nadále není možné věřit, že existuje nějaké transcendentní ospravedlnění nebo skrytý základ pro naši existenci. Jestliže je Bůh mrtev, pak shledáváme sami sebe jako „opuštěné“, „osamělé“, „vržené“ do světa, aniž bychom měli nějaký předem určený směr (života) nebo oprávnění (pro život).
Ačkoli hledáme nějaký jednotící smysl a důvod našeho života, musíme čelit faktu, že neexistuje žádný „vlastní úkol či záměr pro lidi“ nebo „plán v Boží mysli“, což by nás navedlo na správnou cestu, jak být člověkem.
Tento obraz naší svízelné situace vede ke specifickému pohledu na lidskou existenci, a takový pohled či názor je přijat mnohými existencialisty. Na rozdíl od tradičních teorií, které považují člověka za věc nebo objekt nějakého druhu (ať už mysl nebo tělo, anebo nějakou kombinaci obojího), lidská existence, jak ji charakterizují existencialisté, zahrnuje hluboké napětí či rozpor mezi dvěma různými pohledy na naše bytí. Na jedné straně jsme organismy, patřící mezi jiné živé bytosti, jsme tvorové se zvláštními potřebami a pudy, kteří jednají na úrovni pocitu a žádostivosti, když mají co do činění s přítomností. Na této úrovni se mnoho nelišíme od ostatních živočichů. Na druhé straně existuje zásadní ohled, kterým se odlišujeme od ostatních organismů. Jeden ze způsobů, jak popsat tento rozdíl je tvrzení, že jelikož máme sebe-vědomí, tak jsme schopni reflektovat naše vlastní touhy a sami sobě přiřadit hodnotu pomocí pojmů nějaké širší představy, která dává smysl našemu životu. V tomto smyslu transcendujeme (převyšujeme) naše vlastní bytí coby pouhých věcí. Na našem lidském bytí je charakteristické to, že se staráme o to, jakého druhu naše bytí je, a na základě toho zaujímáme stanovisko k našim základním touhám. Podle existencialistů jsou lidé mezi jsoucny jedineční tím, že vytvářejí touhy druhého řádu kolem svých tužeb prvního řádu, a proto mají ambice, které překračují chvilkovost jejich smyslového života.
Heidegger a Sartre se pokusili tento reflexivní rozměr lidské existence vystihnout výrokem, že u lidí je jedinečné to, že jejich vlastní bytí je „otázkou“ nebo „problémem“ pro ně samotné. Záleží na mě, jaká jsem osoba, a jelikož se zaměřuji na to, co jsem a co budu, zaujímám tím pro svůj život konkrétní stanovisko, a to převzetím rolí a rozvíjením specifického charakteru svým jednáním. Ale tím se míní, že má existence je charakterizována základním napětím nebo rozporem mezi mými bezprostředními pocity a touhami na jedné straně a mými dlouhodobými záměry a projekty na straně druhé. Jak to Sartre vyjadřuje slovy, že se lidskou existencí zavádí „trhlina“ či „mezera“ – „prázdnota“ – do plnosti bytí ve vesmíru. Jelikož vědomí z nás dělá něco víc, než jsme coby pouzí tvorové s bezprostředními pocity a žádostivostmi, Sartre říká, že lidská realita „není to, co je a je to, co není“.
Koncept lidské existence jako napětí se objevuje také v Kierkegaardově popisu já. Pro Kierkegaarda jsou lidé jak omezení či koneční, tak neomezení či nekoneční, jak časoví, tak věční, jak nahodilí, tak svobodní. Co vymezuje naši identitu sebe sama je konkrétní způsob, jakým vytváříme vztah k tomuto napětí. Nietzsche má podobně za to, že jsme jak tvorem, tak i stvořitelem a musíme pojmout oba tyto rozměry našeho já, abychom byli plně lidští. Heidegger a Sartre odkazují na dva pohledy na já, jak na „fakticitu“ (naše pouhá danost) tak na „transcendenci“ (naše schopnost překonávat svoji danost interpretacemi a ambicemi či touhami). Podle jejich názoru je život neustálým napětím mezi těmito prvky, napětím, které pomine teprve smrtí. Nakonec se zdá, že Jaspers má v mysli podobný koncept člověka, když poukazuje na polaritu mezi naším bytím, vědomím-jako-takovým vázaným na zkušenost, a naší touhou pevně uchopit všeobecné a uvědomovat si svoji svobodu jako existenci.
Když pohlížíme na já jako na napětí nebo zápas, je pak přirozené přemýšlet o lidské existenci ne jako o věci nebo objektu nějakého druhu, ale spíše jako o nerozvinuté události nebo o dění – o příběhu, se kterým má co do činění napětí, To, co vymezuje moji existenci není podle tohoto pohledu soubor nějakých vlastností, které zůstávají neměnné v čase, ale „událost stávání se“, kterou uskutečňuji zápas k odstranění napětí, které vymezuje můj stav ve světě. Jako trvající dění jsem to, co sám ze sebe dělám během svého života jako celku. Řečeno Ortegovými slovy, člověk „nemá přirozenost, spíše má dějiny“. To, co vymezuje moji existenci jako jedince je trvající příběh toho, co uskutečňuji během svého života.
Přemýšlet o člověku jako o nerozvinutém příběhu předpokládá, že lidská existence má zvláštní druh časové struktury. Nejsme jako skály nebo květáky, které setrvávají ve své existenci díky nekonečné řadě časových okamžiků „nyní“. Namísto toho má lidská časovost jakýsi druh kumulativnosti a zaměření-na-budoucnost, která se liší od trvající přítomnosti fyzických věcí. Zaprvé je naše existence zaměřena k budoucnosti do té míry, že se snažíme něco uskutečnit pro náš život. Heidegger nazývá tento prvek „budoucnosti“ naším „bytím-ke-smrti“, chápaným jako hnutí směrem k uskutečňování našeho vlastního bytí, a to dosažením jistých věcí během našeho aktivního života. Zadruhé se nám minulost ukazuje jako něco uchované a přenesené vpřed za účelem naší budoucnosti. V závislosti na našich plánech v nějaký daný čas, se nám naše minulá jednání ukazují jako výhody nebo nevýhody ve vztahu k tomu, co děláme. Nakonec se zdá přítomnost jako průsečík mezi našimi budoucími plány a minulými výsledky. Jelikož jsme bytosti vázané na čas, jejichž životy vždy sahají do budoucnosti a jsou svázány s minulostí, nemůžeme nikdy dosáhnout takový druh přímé přítomnosti já vůči já, o kterém si Descartes myslel, že našel v cogito („já myslím“).
Prohlášením, že lidská časovost je kumulativní, se tvrdí, že všechno to, co děláme, přispívá k vytváření našeho „bytí“ jako celku. V tomto smyslu jsme tím, co děláme, když prožíváme svůj život: vymezujeme naši vlastní identitu volbami, které konáme, když máme co do činění se světem. Jelikož neexistuje žádná pevně daná esenciální přirozenost, kterou bychom měli předem dánu, naše „esence“ coby jedinců se vymezuje a uskutečňuje naší konkrétní existencí ve světě. Ať jsem se narodil s jakýmikoli schopnostmi a vlastnostmi, je to na mně, abych se jich ujal a něco z nich vytvořil tím, co konám. A tak, ať jsem si toho vědom nebo ne, vytvářím svou vlastní identitu svým jednáním.
Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)