Ve svém prvním díle Živé síly se Kant pokusil jako prostředník ujednat spor o měření sil mezi Descartem a Leibnizem, a to použitím rozdílu mezi „živými“ nebo vnitřními silami a „mrtvými“ nebo potlačenými silami, a tak mohl tvrdit, že Leibnizovo měření je správné pro první síly a Descartovo pro síly druhé.
Tento rozdíl nemohl být udržitelný v jednotné mechanice a mladý Kant neměl povědomí o přesném matematickém řešení, které publikoval D’Alembert v roce 1743. Dílo již nicméně poukázalo na Kantův celoživotní zájem o poměr či vztah mezi vědeckými zákony a metafyzickými základy. Také obsahuje pozorování, že třírozměrnost fyzického prostoru je výsledkem skutečně existujících sil, ne tedy důsledkem jediné geometrie, která je logicky možná (10, 1: 24).
Kantovo dílo roku 1755 odhaluje více z jeho originality a trvalých témat. Všeobecná přírodní historie, která odvozuje současný stav planet z postulovaných prvotních podmínek, při opakovaném uplatňování zákonů newtonovské mechaniky, ukazuje nejen Kantovu věrnost těmto zákonům, pro které se následně pokoušel hledat filosofické základy, ale také jeho věrnost zcela přirozeným vysvětlením ve vědě, ve které může být Bůh počátečním pramenem přírodních zákonů, avšak nikdy nezasahuje uvnitř řady fyzikálních příčin. Nové objasnění, i když ještě ne metodologický zlom vůči racionalismu Leibnize, Wolffa a Alexandera Gottlieba Baumgartena (1714-62), (jehož nebo jejichž učebnice metafyziky, etiky a estetiky Kant používal desítky let), se s myšlením výše uvedených autorů v několika podstatných otázkách rozchází. Kant začíná odmítnutím Wolffova předpokladu, že princip nerozpornosti je jediný a dostatečný princip pravdy, namísto toho tvrdil, že se musí rozlišit první principy kladných a záporných pravd; Kant následoval Crusiuse, a tak byl vždy podezřívavý k takovým programům či plánům, které by redukovaly veškerou pravdu na jediný princip. Kant pak kritizoval předchozí důkazy principu dostatečného důvodu, ačkoli jeho vlastní důkaz byl také neúspěšný. Co je důležitější, tvrdil, že princip dostatečného důvodu nemá za následek teorii předem dané harmonie, kterou z něho vyvozovali leibniziáni: potřeba dostatečného důvodu pro jakoukoliv změnu v substanci dokazuje spíše nezbytnost než nemožnost skutečného vzájemného působení mezi množstvím substancí. Transponovaním do epistemiologického klíče se tento argument stal ústředním v první Kritice. Dílo stojí také za povšimnutí pro první návrh Kantovy kritiky Descartova ontologického důkazu existence Boha, a pro první zpracování problému svobodné vůle jako takové. Zde Kant bránil determinismus Leibnize proti indeterminismu Crusiuse, ačkoli později sám determinismus kritizoval, jako „svobodu toho, kdo otáčí rožněm – sluhy“ (5: 97). Pozdější Kantova teorie svobodné vůle se nicméně pokusila Crusiuse a Leibnize smířit.
Ve Fyzické monadologii (1756) se Kant pokouší smířit nekonečnou dělitelnost prostoru v geometrii s potřebou jednoduchých, nedělitelných substancí v metafyzice – což je pozdější téma druhé antinomie první Kritiky. Kant ještě nevyžaduje metafyzický rozdíl mezi jevem a realitou, ale místo toho tvrdí, že jelikož tělesa ve vesmíru v podstatě nejsou složeny z částic, ale z přitažlivých a odpudivých sil (1: 484), tak mohou být fyzikálně nedělitelné přesto, že prostor sám stále matematicky dělitelný je.
Kantovo dílo z 60. let 18. století představuje některé metodologické, a také podstatné předpoklady jeho vyzrálé filosofie. Jediný možný argument nám podrobně popisuje Kantův útok na ontologický argument, paradigmatický racionalistický argument, kvůli jeho předpokladu, že se stav existence může vyvodit z analýzy pojmu. Kant tvrdí, že „existence není predikát nebo vymezení věci“ (2: 72), ale spíše „absolutní postulování věci“ (2: 73); to znamená, že existence vlastního předmětu se předpokládá tvrzením nějakého výroku, není však vyvozena z pojmů v něm použitých. Kant má také za to, že další racionalistický argument pro teismus, argument od nahodilosti světa k jeho nezbytné příčině, právě tak jako argument plánu, oblíbený empiriky, selhávají při důkazu existence nutného bytí se všemi atributy Boha. Kant se nicméně ještě drží názoru, že existenci Boha lze dokázat, jako podmínku možnosti jakékoli reality. Kant nakonec dále rozvíjí svůj argument tvrzením, že vědecké vysvětlení nemůže připustit božský zásah v řetězci událostí, a na Boha se musí pohlížet jen jako na původní základ přírodních zákonů.
Záporné veličiny ohlašují základní metodologický průlom, odklon od racionalismu. Inspirován jak Crusiusem tak Humem, Kant tvrdí, že skutečný protiklad (jako když jsou dvě rychlosti v protisměru, nebo máme-li potěšení a bolest tak se navzájem vyruší) je zásadně odlišný od logické kontradikce (jako mezi tvrzením a jeho negací); pak to uplatňuje na kauzalitu, když tvrdí, že skutečný základ stavu nenese s sebou či nemá za následek svoji existenci logicky, ale je s ní spojen zcela jiným způsobem. Toto vylučuje jakýkoli důkaz principu dostatečného důvodu z pouze samotného logického rozvažování (2: 202).
Dílem Zkoumání, co se týká zřejmosti principů přirozené teologie a morálky pokračuje Kantův útok na racionalismus. Nosnou otázkou této eseje je, zda by metafyzika mohla používat stejnou metodu jako matematika, což Kant důrazně popírá: tvrdí, že matematika může dokázat svá pravidla sestavením svých objektů z jejich pouhých definic, ale metafyzika může analýzu používat pouze k tomu, aby objevila definice svých objektů z daných pojmů, a nemůže vytvářet předměty samy (2: 276). Tvrzení, že analýza je metodou filosofie, může znít jako racionalismus; Kant nicméně trval na tom, že jak v metafyzice, tak v etice, filosofie potřebuje jak materiální předměty, tak první formální principy, aby se zamezilo jakémukoli čistě logickému vyvozování filosofických tvrzení. Kant ještě nemá jasné vysvětlení prvních materiálních principů – sympatizuje s Crusiusovým vysvětlením nedokazatelných poznání a s domněnkou o mravním smyslu teoretiků Shaftesburyho a Hutchesona, že první principy etiky vznikají z pocitů, avšak Kant není spokojen se žádným z nich. Aniž by to už pojmenoval, Kant také předkládá své rozlišování mezi hypotetickým a kategorickým imperativem (2: 298).
Kniha Pozorování (pocitu) krásného a vznešeného už v roce 1764 nicméně ohlašuje Kantův rozchod s teorií morálního smyslu a představuje nejzásadnější téma Kantovy etiky. Ctnost nemůže být závislá pouze na laskavých sklonech (jedince), ale naopak jen na obecných zásadách, které vyjadřují „pocit, který je živý v každém lidském srdci a sám se rozšiřuje mnohem dál než jen po konkrétní základy soucitu a laskavosti …pocit krásy a důstojnosti lidské přirozenosti“ (2: 217). V poznámkách ve své vlastní kopii tohoto díla šel Kant dokonce ještě dál a poprvé jasně stanovil své trvalé přesvědčení, že „svoboda správně chápaná (morální, ne metafyzikální) je nejvyšším principem či zásadou všech ctností, a také veškerého štěstí (pocitu blaženosti)“ (20: 31).
V knize Sny duchovidcovy vyložené sny metafyziky, se Kant vysmívá tradiční metafyzice, když ji porovnává s fantaziemi švédského teosofisty Emmanuela Swedenborga; Kant namísto toho tvrdí, že metafyzické pojmy nelze používat bez empirické verifikace, a proto může být metafyzika nanejvýš „vědou hranic lidského rozumu“ (2: 368). Dílo také obsahuje další myšlenky k morálce, které předpokládají, že dvě síly, sobectví a altruismus, vymezují strukturu mravního světa takovým způsobem, jako odpudivé a přitažlivé síly vymezují strukturu světa fyzikálního (2: 334). Kant avšak ještě netvrdí, že by postuláty praktického rozumu mohly být platné alternativy k mylným představám či klamům metafyziky.
A konečně krátká esej o Směrech v prostoru tvrdí, že neshodné protějšky, jako (například) pravá a levá rukavice, které mají identický popis, ale nemůžou zaujímat stejný prostor, dokazují, že vlastnosti objektů nejsou vymezené jen pojmy samými, ale také jejich vztahem k absolutnímu prostoru. Kant ještě nevznesl metafyzické otázky o povaze absolutního prostoru, ani epistemologické otázky o tom, jak bychom to mohli vědět, avšak na tuto esej se může pohlížet jako na uvedení do problému rozlišování mezi intuicemi [smyslovými názory] a pojmy, což bylo nárožním kamenem Kantova dalšího uvažování.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 6. 3. 2021)