Kantova kritika teleologického soudu ve druhé polovině Kritiky soudnosti má dokonce komplikovanější rozvrh než jeho estetická teorie. Práce vychází jak z biologie osmnáctého století – která započala debatu trvající až do dvacátého století o tom, zda lze organismy chápat na základě pouze mechanických pravidel –
tak vychází z přirozené teologie – což je velká debata o důkazu (boha) z plánu, která vyvrcholila v Humeově díle Dialogy o přirozeném náboženství. Kantovým motivem je opět ukázat, že dokonce naše rozvažování o přírodě nás nakonec přivádí k uznání naší vlastní autonomie.
Práce je rozdělena do tří hlavních oddílů: prozkoumání nutných podmínek pro naše pochopení jednotlivých organismů; prozkoumání podmínek, za kterých můžeme vidět přírodu jako celek, jako jednotný systém; a nová formulace Kantovy morální teologie. Kant zaprvé tvrdí, že jistý organismus je systém celku a částí, a projevuje pak jak „regresivní“ tak „progresivní“ kauzalitu: celek je výtvorem částí, ale části naopak závisí na celku kvůli jejich vlastnímu správnému fungování a existenci (5: 372, 376). Avšak naše představa mechanicky účinné kauzality obsahuje jen progresivní kauzalitu, ve které stav nějakého systému závisí na dřívějším stavu jeho částí. Jediný způsob, jak můžeme rozumět regresivní kauzalitě celku s ohledem na jeho části je analogie k inteligentnímu plánu, ve které předcházející představa objektu jako celku vymezuje vytváření částí, které naopak vymezují charakter výsledného celku. Kant nicméně trvá na tom, že nemůžeme mít absolutně žádné ospravedlnění pro to, abychom si osvojili „ustavující pojem“ přírodních organismů jako výtvor aktuálního plánu; jsme pouze oprávněni použít analogii mezi přírodními organismy a výtvory plánu jako „regulativního pojmu“ pro reflektivní soud k tomu, abychom provedli průzkum objektů za pomoci vzdálené analogie k naší vlastní kauzalitě ve shodě s účely (5: 375). Jinými slovy, považovat organismy za produkty inteligentního plánu je čistě heuristickou strategií.
Kant dále nicméně tvrdí, že pokud by nám to bylo přirozené zkoumat organismy tak, jako by to byly výtvory inteligentního plánu, pak nám bude také přirozené pokoušet se vidět přírodu jako celek, jako projev účelového plánu (5: 380-1); a jen tehdy, když vidíme celek přírody jako výtvor inteligentního plánu – samozřejmě, jen regulativně – můžeme pak uspokojit naši touhu po přetváření každé jednotlivé části přírody, která musí vždy zůstat nahodilou v našich obecných pojmech, které se zdají být nutné (5: 405-7). Nicméně z pouze naturalistického hlediska konečný účel přírody jako systému, musí zůstat nevymezen – tráva může existovat pro krmení krav, anebo krávy mohou existovat pro to, aby pohnojily trávu (4: 426). Přírodu lze nahlížet jako určitý vymezený systém jen pokud ji lze nahlížet jako společně podřízenou konečnému cíli, který je sám zásadním koncem. A to může být jen humanita sama (4: 427) – ale ne taková humanita pouze jako část přírody a hledající štěstí, která není ani vymezeným cílem ani zvláště preferovaná přírodou (4: 430), ale jen humanita jako předmět morálnosti, která je schopná kultivovat její svobodu (5: 435-6). A tak naléhavá potřeba vidět přírodu jako systematický celek, což je nevyhnutelný průvodní jev našeho bádání ve složitosti organického života, se může uspokojit jen z mravního hlediska, podle něhož je lidská autonomie nejvyšší hodnotou. Kant je stále obezřetný vůči tomu, aby nás upozornil na to, že tato nauka je regulativní, že nám poskytuje pravidlo pro naši vlastní poznávací a praktickou činnost, že není ustanovující, a že předstírá metafyzický náhled na povahu skutečnosti nezávisle na nás. Je to zvláště pozoruhodné proto, že poslední část kritiky teleologického soudu je novou formulací Kantovy morální teologie, důkaz pro víru v existenci Boha jako postulát praktického rozumu. Tato nová formulace v obecné teorii reflektivního soudu, pravidla, o kterých se uvažuje kromě všeho ostatního tak, že řídí naši vlastní aktivitu, potvrzuje názor, že teorie praktických postulátů nakonec není myšlena tak, že by podporovala nějakou formu dogmatu, ale aby posloužila jen jako další výraz naší vlastní autonomie.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 21. 3. 2021)