Poté, co jsme uvažovali o některých praktických dopadech Kantovy představy autonomie, tak se nyní obrátíme k jejím metafyzickým důsledkům. Kant se pokouší ve III. oddílu Základů dokázat, že kategorický imperativ, který byl vyvozen ve II. oddílu z analýzy pojmu svobodných a rozumových bytostí, nás obecně opravdu zavazuje k tomu, abychom dokázali, že jsme skutečně svobodné a rozumové bytosti.
Kant chce ukázat, použijeme-li jeho terminologii, že takový výrok, že naše vůle jsou omezené tímto imperativem, není pouze analytickým výrokem, nýbrž syntetickým výrokem a priori. Jak sama interpretace, tak stanovení argumentů, kterými má v úmyslu toho dosáhnout, zůstávají kontroverzní.
Kant pronáší první tvrzení, že „každé jsoucno, které nemůže jednat jinak než na základě myšlenky svobody, je právě z toho důvodu opravdu svobodné v praktickém ohledu, to znamená, že všechny zákony, které jsou neoddělitelně svázané se svobodou, jsou platné právě pro to, jako by jejich vůle byla opravdu prohlášena za svobodnou sama o sobě a v teoretické filosofii“, a že každé jsoucno, které má vůli, musí opravdu jednat na základě myšlenky svobody (4: 448). Zdá se, že to znamená, že jednající, kteří si představují sebe, jako ty, kteří mají volbu vlastních jednání, ať si sebe představují jako předmět determinismu nebo ne, nepovažují nebo snad dokonce nemohou považovat jakékoli předcházející determinanty svého jednání, když se rozhodují, co mají udělat, avšak udělat jen to, co se nyní zdá nejvíce rozumné; a tak musí svá jednání řídit rozumovými, tudíž mravními zákony. Toto se zdá být správné pro jednající vzhledem k jejich vlastním budoucím jednáním, ale ponechává nejasné to, jak máme hodnotit svobodu jednání druhých, nebo dokonce naše vlastní jednání minulé.
Kant nicméně pokračuje tak, že nabízí to, co se zdá být teoretickým, a proto obecným důkazem existence lidské svobody. Kant tvrdí, že teoretická filosofie ukázala, že musíme rozlišovat mezi považováním sebe za fenomény a noumeny (věci o sobě), nebo za členy smyslových a inteligibilních světů. Podle prvního pohledu musíme považovat naše jednání za takové, že je ovládáno kauzalitou přírody, zatímco podle druhého pohledu, jelikož naše jednání nemůžeme považovat za takové, že by bylo vůbec nějakým zákonem ovládáno, pak jednání musíme považovat za takové, že je ovládáno jiným druhem kauzality, jmenovitě kauzalitou ve shodě rozumovými zákony (4: 451-3). A tak, zatímco se naše jednání zdá být determinováno přirozenými příčinami, reálně nejen může, ale ve skutečnosti musí být v souladu s rozumovými zákony, a proto i s kategorickým imperativem.
S tímto argumentem jsou spojené dva problémy. Argument zaprvé opovrhuje transcendentálním idealismem za předpokladu pozitivního poznání věcí o sobě. Zadruhé, jak Henry Sidgwick namítal o století později, argument předem vylučuje mravní odpovědnost za špatné jednání: pokud jsou skutečné zákony našeho chování nutně racionální či rozumné, a z toho důvodu mravní, jakékoli špatné jednání by mohlo jen poukázat na to, že jednající není rozumný, a proto není vůbec (za špatné jednání) odpovědný.
Ať si byl Kant těchto námitek vědom nebo ne, v Kritice praktického rozumu pak radikálně pozměnil svoji argumentaci, co se týká svobody vůle. Při argumentaci zde nepostupuje od teoretického důkazu naší svobody ke skutečnosti našeho závazku vůči mravnímu zákonu, ale obráceně od našeho vědomí povinnosti – od „skutečnosti rozumu“ – k naší svobodě, jako nutné podmínce naší schopnosti k tomu a odpovědnosti za to, abychom povinnost splnili (5: 29-31). Tento argument zaprvé předpokládá, že transcendentální idealismus ponechal otevřenou přinejmenším teoretickou možnost svobody vůle, a pak závisí na proslulém pravidle, že „mělo by v sobě zahrnuje může“ („teorie a praxe“, 8: 287). Transcendentální idealismus se ovšem mnohým jeví jako problematický; a ačkoli se pravidlo „mělo by v sobě zahrnuje může“ jeví jako intuitivní pravidlo spravedlnosti, Kant pro něj skutečně nepředkládá argumenty. Pokud tento argument předpokládá nicméně jen to, že „mělo by“ v sobě zahrnuje „může“, to pak neznamená, že nějaký jednající, který je zavázán mravním zákonem, bude podle něho nutně také jednat, a tak se vyhneme Sidgwickovu problému skutečné možnosti špatného jednání.
Kant je závislý na tomto výsledku uvažování ve svém dalším významném pojednání o svobodě s názvem Náboženství v mezích pouhého rozumu, ačkoli se zdá, že tam zachází příliš daleko, když předpokládá, že zlé jednání není jen možné, ale dokonce nutné. Kant začíná tuto rozpravu vytříbeným popisem špatného jednání a tvrdí, jelikož si žádná lidská bytost není jednoduše nevědoma požadavku morálnosti – to je zahrnuto ve „skutečnosti rozumu“ – pak jednat nemorálně nikdy nepochází z pouhé nevědomosti tohoto závazku, ale spíše z rozhodnutí se tohoto závazku zprostit. Tento postoj je slučitelný s argumentem obhajujícím svobodu ve druhé Kritice, avšak ne s argumentem uvedeným v Základech. Kant nicméně pokračuje tvrzením, že spíše zlo než mravnostní volba základní maximy, nebo „radikální zlo“, je nejen možné, ale nevyhnutelné, jen aby se vyhnul (problému) mravní konverze. Tato nauka stěží může vycházet z předešlého Kantova argumentu, a namísto toho se zdá, že spočívá na podivné směsici empirické evidence a přetrvávajícího lpění na křesťanské nauce o dědičném hříchu.
Skutečnost svobody je jen první ze tří Kantových „postulátů čistého praktického rozumu“; další dva postuláty jsou existence Boha a nesmrtelnost duše. Kantovým argumentem opět je, jak ukázala i první Kritika, že žádný z těchto postulátů nelze dokázat teoretickou metafyzikou, ale mohou se nicméně postulovat jako nutné podmínky něčeho podstatného pro morálku. V tomto případě to nicméně nejsou podmínky našeho závazku vůči kategorickému imperativu, nýbrž podmínky pro uskutečnění „nejvyššího dobra.“ To je další komplexní a kontroverzní představa. Kant to obvykle definuje jako štěstí v poměru k mravnosti, která je zásluhou pro to, jak se stát šťastným (5: 110), avšak navrhuje různé důvody pro nutnost tohoto spojení. Kant v Kritice praktického rozumu někdy pojednává o štěstí a mravnosti jako o dvou oddělených cílech lidí, jeden je našim přirozeným cílem a druhý je mravním cílem, které se jednoduše snažíme spojovat (5: 110). Kant nicméně na jiných místech počínaje „Kánonem čistého rozumu“ v první Kritice má za to, že ačkoli mravnost dělá to, že přesně uvádí v soulad naši vzájemnou snahu o cíle, a štěstí vzniká uskutečňováním cílů, nejvyšší štěstí by nevyhnutelně vycházelo za ideálních okolností z nejvyšší mravnosti (A 809/B 837). Okolnosti samozřejmě nejsou pro morálnost vždy ideální: tak, jak dalece můžeme vidět, nikdo nedosahuje dokonalé mravnosti v běžné délce života, a jakmile se takové mravnosti dosáhne, sotva kdy je také odměněna štěstím. Abychom tomu dokázali čelit, Kant má za to, že můžeme postulovat nesmrtelnost, ve kterém bychom zdokonalili naši mravnost, a také můžeme postulovat existenci Boha, který může dát zákony přírodě, v níž se dosahují cíle mravnosti (mravní cíle).
Tato teorie se mnohým zdála jako Kantův marný pokus o to, aby zachránil svou osobní víru před vlastní ostrou kritikou metafyziky. Dříve, než se takové tvrzení stane předmětem diskuze, měli bychom vědět, co Kant opravdu míní postulátem praktického rozumu. Kant k tomu má několik narážek, které se přiměřeně neprozkoumaly. Kant v první Kritice pojednává o praktických postulátech v oddíle, kde považuje ochotu k sázce za míru víry, a tak naznačuje, že to, co má skutečně na mysli, je Pascalova sázka: Jestliže neexistuje žádný teoretický důkaz o nepravdivosti těchto postulátů a není co ztratit, pokud jsou mylné, avšak jejich hodnota pro štěstí je obrovská, je pak rozumné jednat tak, jako by pravdivé byly. V pozdější eseji, v pracovní verzi s názvem „Skutečný pokrok metafyziky od doby Leibnize a Wolffa“ z raných devadesátých let 18. století (vydáno posmrtně), Kant utváří ještě nápadnější domněnku. Tam Kant říká, že za předpokladu praktických postulátů „je lidská bytost oprávněna ovlivnit své jednání podle myšlenky, kterou ve shodě s mravními pravidla sama vytvořila, právě tak, jako kdyby ji odvodila z nějakého daného objektu“ (20: 305). Zde je domněnkou to, že praktické postuláty nejsou ničím menším, než jiným vyjádřením lidské autonomie: vůbec ne teoretická víra, nemluvě o náboženských dogmatech, ale myšlenky, které vytváříme výhradně pro nás samotné, abychom umocnili naše vlastní úsilí o mravnost. To, že Bůh není ve skutečnosti nic víc než idea naší vlastní tvorby, kterou můžeme použít v naší morální praxi, je myšlenka, kterou Kant opakovaně vyjádřil ve svých posledních letech života.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 20. 3. 2021)