Kantovo pravidlo morálky v Základech dává vzniknout čtyřdílnému roztřídění povinností, které plyne z křížení dvou rozdělení, a to: rozdělení mezi povinnostmi k sobě samému a k druhým, a rozdělení mezi povinnostmi dokonalými a nedokonalými.
Dokonalé povinnosti jsou zákazy určitých druhů jednání, a jejich přestoupení je morálně trestuhodné; nedokonalé povinnosti jsou nařízení obecných cílů, a jejich naplnění je chvályhodné. Čtyři třídy povinností jsou: dokonalé povinnosti k sobě samému, takové, jako zákaz sebevraždy; dokonalé povinnosti k druhým, takové, jako zákaz lživých slibů; nedokonalé povinnosti k sobě samému, takové, jako nařízení kultivovat své nadání; a nedokonalé povinnosti k druhým, takové, jako nařízení shovívavosti (4: 422-3, 429-30). Je jasné, co dokonalá povinnost zakazuje člověku konat; vyžaduje to však úsudek k určení toho, kdy a jak by se obecné cíle, stanovené nedokonalými povinnostmi, měly uskutečnit.
Kant v pozdější Metafyzice mravů vypracoval podrobný soupis povinností, které se obecně zakládají na tomto schématu, avšak s jedním klíčovým rozdílem: Právní povinnosti (Recht) jsou ty z výše uvedených povinností, které se mohou přiměřeně vymáhat donucovacími prostředky, a zbylé povinnosti jsou povinnosti ctnosti, které se přidělují předmětům kvůli mravnímu ohodnocení, ale ne donucováním (6: 213, 219). Jelikož je svoboda pro Kanta hlavní hodnotou, donucování je pak povoleno jen tam, kde je jak nezbytné pro zachování svobody, tak má možnost toto vykonat. To znamená, že jen malá část našich povinností, jmenovitě některé, ale ne všechny z našich dokonalých povinností k druhým, jsou právními povinnosti, a tak vlastními předměty veřejného zákonodárství; většina našich morálních povinností jsou povinnosti ctnosti, které nejsou vhodnými předměty pro donucovací vymáhání zákonem.
Kantovo nakládání s povinnostmi ctnosti je méně komplikované než nakládání s právními povinnostmi a vezme se nejprve do úvahu. Kant výslovně necharakterizuje tyto povinnosti jako povinnosti pro zachování a prosazení svobody vlastní a druhých, jak to dělá v Základech, ale namísto toho je charakterizuje jako povinnosti pro prosazení vlastní dokonalosti člověka a štěstí druhých: zatímco člověk může přímo zdokonalovat svoji vlastní svobodu, člověk pak nemůže přímo zdokonalit svobodu druhých, ale může zabránit jejímu poškození. Při pečlivé kontrole Kantových povinností ctnosti nicméně požadují přesně to, že člověk zdokonaluje jak vnitřní, tak vnější podmínky pro uplatňování vlastní svobody a nejméně vnější podmínky pro uplatňování svobody druhých. A tak etické povinnosti k sobě samému tudíž zahrnují zákaz ublížení na fyzické nebo duševní rovině při svobodném jednání člověka, takové ublížení jako sebevražda nebo opilost, a nařízení úsilí o zlepšení jak fyzických tak duševních podmínek pro uplatňování svobody člověka, jak rozvíjením nadání, tak samých duševních a mravních schopností člověka; a etické povinnosti k druhým zahrnují jak zákaz ublížení vůči důstojnosti druhých jako svobodně jednajících, například je urážet nebo se jim vysmívat („povinnosti ohledu na druhé“), a nařízení úsilí o zlepšování podmínek pro uplatňování vlastní svobody druhých, jak dobročinností, tak soucitem („povinnosti lásky“).
Kantova politická filosofie, která spočívá na právních povinnostech, je komplikovanější. Kant z nejkrajnější hodnoty svobody vyvozuje takový obecný princip spravedlnosti, že jednání je správné jen tehdy, jestliže „maxima svobodné volby každého člověka může současně existovat se svobodou kohokoli jiného, jehož svoboda je v souladu s obecným zákonem“ (6: 230). Kant pak tvrdí, že donucování je ospravedlnitelné, když se jím může zabránit překážce ke svobodě, protože překážka k překážce ke svobodě je sama prostředkem ke svobodě (6: 231). To je příliš zjednodušené, protože donucování by mohlo narušení svobody jen znásobit. Kant musí dodat, že prosazení zákona donucením není samo o sobě překážkou pro svobodu, protože pohrůžka soudním trestem nezbavuje rádoby zločince svobody tím způsobem, že by jeho zločin zbavil svobody oběť tohoto zločinu: zločinec uplatňuje volbu tak, že riskuje trest, ale přitom zbavuje svou oběť podobné svobody volby.
Kant pokračuje tvrzením, že jediným vlastním cílem donucovacího právního zákonodárství je předcházet poškození osoby a majetku druhých; to je „soukromé právo“, zatímco „veřejné právo“ se týká vlastní formy státu, jehož funkcí je prosazování soukromého práva. Kant považuje to, že se má předcházet poškozování osob, za zřejmý požadavek povinnosti, která nevyžaduje žádnou další diskuzi, avšak rozšířenou diskuzi připouští pro vlastnické právo.
Kant rozlišuje tři majetkové třídy: věcný majetek, majetek, kterým jsou smlouvy a majetek na způsob smlouvy vzhledem k druhým osobám, takový, jako jsou manželská práva. Kantovo pojednání o věcném majetku je nejdůležitější pro jeho politickou teorii. Jádrem Kantova pojednání je, že by to bylo nerozumné, zbavit se práva na rozmístění fyzických objektů po celé zemi k našemu vlastnímu dlouhodobému používání, jelikož jsme rozumově jednající bytosti, které mohou mít potřebu takové věci používat, aby uskutečnili své svobodně volené cíle, zatímco věci samy nejsou svobodně jednající a nemají žádná práva. Avšak, jelikož byla země původně nerozdělená, konkrétní vlastnická práva nejsou vrozená, ale musí se získat. Protože by nárokování nějaké konkrétní věci nicméně omezilo svobodu druhých, kteří by mohli být také schopni věc užívat, vlastnická práva se tak nemohou vyhlásit jednostranně, ale mohou se vyhlásit pouze s mnohostranným souhlasem těch druhých, a takový souhlas mohou rozumně dát jen tehdy, pokud se jim poskytnou podobná práva nutná pro úspěšné uplatnění jejich vlastního jednání (6: 255-6). Pro Kanta tudíž není vlastnické právo přirozeným právem osamocených jedinců, nýbrž sociálním výtvorem, který závisí na vzájemné přijatelnosti požadavků. Stát konec konců existuje v prvé řadě k tomu, aby požadavky vlastnických práv, jak vymezil, tak zajistil, a kdokoli si taková vlastnická práva nárokuje, má jak právo, tak povinnost připojit se ve státě k druhým (6: 256-7, 306-8). Ačkoli majetek existuje jen na základě vzájemného souhlasu, a stát existuje proto, aby zajistil tento souhlas, stát je pak nutně zmocněn k tomu, aby povolil jen takové rozdílení vlastnických práv, které je dostatečně nestranné, a tak aby získalo obecný souhlas.
Například jak nárokování majetku, tak vyjádření filosofických a náboženských názorů, jsou výrazy lidské autonomie. Ale zatímco nárokování osobního vlastnictví nějakým člověkem může přímo omezovat svobodu druhých, pak jeho přesvědčení ne, a proto (osobní) přesvědčení nevyžaduje souhlas nikoho jiného. Proto stát také nemá žádné právo do těchto záležitostí zasahovat. Toto základní rozlišení mezi vlastním cílem státu, co se týká majetku a nepatřičným či nezákonným cílem státu, co se týká osobní víry, definuje Kantův liberalismus. A zatímco je pouze implicitní v Metafyzice mravů, stává se pak explicitní v ryze politických spisech.
Guyer, P., translated by Káňa, T. (aktualizace 19. 3. 2021)