Martin Heidegger se narodil 26. září 1889 v Messkirchu, v jihozápadním Německu, římskokatolickým rodičům velmi skrovných poměrů. Od roku 1899 do roku 1911 zamýšlel, že se stane knězem, ale po dvou letech teologických studií na univerzitě ve Freiburku, opakující se arytmie srdce ukončily tyto naděje.
V roku 1911 přestoupil na studium matematiky a přírodních věd, ale nakonec se věnoval doktorátu ve filosofii (1913) s titulem disertační práce Die Lehre vom Urteil im Psychologismus (Nauka o soudu v psychologii), (1914). Doufal, že bude připojen k Freiburské katedře katolické filosofie, a tak v roce 1915 napsal kvalifikační disertaci na téma středověké filosofie, Die Kategorien- und Bedeutungslehre des Duns Scotus (Nauka Dunse Scota o kategoriích a smyslu), (1916). Místo nicméně dostal někdo jiný a Heidegger na podzim roku 1915 započal svoji akademickou kariéru ve Freiburku jako lektor.
Heidegger byl v té době znám jako tomista, ale jeho disertační práce z roku 1915 byla velmi ovlivněna zakladatelem fenomenologie Edmundem Husserlem. Když Husserl nastoupil na Freiburskou fakultu na jaro 1916, Heidegger ho jistě poznal osobně, možná i dobře. Jejich vztah se rozvinul až po první světové válce. Heidegger byl odveden v roce 1918 a sloužil jako meteorolog na ardenské frontě v posledních třech měsících války. Když se vrátil do Freiburku tak jeho filosofická kariéra nabrala rázný obrat. Po několika týdnech ohlásil rozchod s katolickou filosofií (9. ledna 1919), stal se Husserlovým asistentem (21. ledna) a začal přednášet filosofii s radikálně novým přístupem (4. února).
Heideggerův raný rozvoj ovlivnil mimo jiné sv. Pavel, Augustýn, mistr Eckhart, Kierkegaard, Dilthey a Nietzsche. Ale nejvíce byl Heidegger ovlivněn Husserlem a Aristotelem. Heidegger byl ve dvacátých letech Husserlovým chráněncem, ale nikdy nebyl jeho věrným žákem. Upřednostňoval Husserlovo rané dílo, Logische Untersuchungen (Logická zkoumání), (1900-1901) na úkor mistrova pozdějšího rozvinutí myšlenek. Kromě toho, věci, které měl Heidegger v oblibě v souvislosti s Logickými zkoumáními, obecně souzněly s tradiční scholastickou filosofií, kterou přednášel.
Zaprvé, Husserlova raná fenomenologie nenahlížela na lidskou „duši“ jako na substanciální věc, ale jako na úkon odkrývání (intencionality), takový úkon, který odkrývá nejen to, s čím se setkáváme (jsoucno), ale také způsob, jakým se s tím setkáváme (bytí jsoucna). Zadruhé, raný Husserl měl za to, že ústřední záležitostí filosofie není moderní subjektivita, ale spíše „věci sami o sobě“, čímkoliv se mohou stávat, při jejich pravdivém odkrývání; a poskytl popisnou metodu, která nechává tyto věci ukazovat samy sebe, jak jsou. Zatřetí, fenomenologie tvrdila, že bytí jsoucen není známo nějakou reflexí po-úkonu nebo transcendentální konstrukcí, ale přímo a bezprostředně na způsob kategorické intuice. Fenomenologie byla pro Heideggera zkrátka deskriptivní metodou pro rozumění bytí jsoucen, jak se toto bytí odkrývá v myšlenkových úkonech.
Tak, jak to Heidegger pojal, všechno stálo v rozporu s Husserlovým pozdějším přesvědčením o čistém vědomí jako „věcí samou o sobě“ bez nějakého předpokladu, která se měla odkrýt různými metodologickými „redukcemi“. Heidegger neměl (ve své filosofii) ani žádné použití pro novo-kantovský obrat k transcendentálnímu vědomí, které nalezlo vyjádření v Husserlových Ideen (Ideje), (1913), ani pro jeho pozdější obrat k nějaké formě kartezianismu. Proti Husserlově pozdější teorii prostého transcendentálního ega bez předpokladu toho, že by udělovalo smysl svým objektům, Heidegger navrhoval dějinnou a časovou situovanost existenciálního já, „vrženého“ do světa, „padlého či vpadeného“ mezi jsoucna do jejich každodenních smyslů a „rozvrhujícího“ vpřed, směrem ke smrti.
Heidegger ve 20. letech 20. století začal interpretovat Aristotelovy spisy jako implicitní fenomenologii každodenního života bez zamlžujícího zásahu subjektivity. Převzal Aristotelovo hlavní téma, že se „odkrývá“ (alétheia) na třech úrovních: jsoucna jako vnitřně sebe-odkrývající; lidská duše jako spolu-odkrývající tato jsoucna; a zvláště lidské odkrývání jsoucen při racionální, syntetické aktivitě (logos), ať už to se to má vykonat při beze slovných úkonech nebo v artikulovaných větách. Heidegger postoupil při svém uvažování za Aristotela a interpretoval racionální odkrývání jako založené v jednom druhu pohybu, který nazval „časovostí“, a tvrdil, že tato časovost je pravou podstatou lidského bytí.
Heidegger použitím tohoto nového rozumění lidskému bytí reinterpretoval, jak se cokoli lidskému bytí jeví. Tvrdil, že lidé, kteří jsou svou podstatou časoví, mají pouze časové rozumění jakýmkoli jsoucnům, které poznávají. Ale lidé rozumí nějakému jsoucno tím, že je znají v jeho bytí, to je, z hlediska toho, jak se jsoucno ukazuje v přítomnosti (být přítomný). Proto všechny formy bytí, jak dalece lidské bytí sahá, jsou poznávány časově a opravdu časové jsou. Smysl bytí je čas.
Heidegger tuto tezi rozvinul postupně poté, co získala prozatímní formulaci v Sein und Zeit (Bytí a čas), (1927). Knihu veřejně věnoval Husserlovi „s respektem a přátelstvím“, ale soukromě Husserlovu filosofii nazýval „podvodem“ (Scheinphilosophie). Mezitím nic netušící Husserl pomohl Heideggerovi v roce 1923 přejít z postavení přednášejícího na univerzitě ve Freiburku na profesorskou pozici na univerzitě v Marburku; a když Husserl odešel do penze v roce 1928, vyjednal pro Heideggera, aby nastoupil místo něj na katedru filosofie ve Freiburku. Poté, co se Heidegger v nové práci usadil, tak se vztah mezi učitelem a chráněncem rychle rozpadl. Pokud by nepostačovalo Bytí a čas, tři díla, která Heidegger publikoval v roce 1929 – „Vom Wesen des Grundes“ („O podstatě základu“), Kant und das Problem der Metaphysik (Kant a problém metafyziky), a Was ist Metaphysik? (Co je metafyzika?) – potvrdila, jak dalece se tito dva filosofové od sebe vzdálili.
Heideggerova kariéra vstoupila do nové fáze, když se v Německu dostali nacisté k moci. 30. ledna 1933 byl Adolf Hitler ustanoven kancléřem a během jednoho měsíce byla zrušena německá ústava a všechna důležitá občanská práva. 23. března se Hitler stal diktátorem Německa s absolutní mocí pro schvalování zákonů, a dva týdny poté byla promulgována krutá antisemitská opatření. Heidegger, jako konzervativní nacionalista a zarytý antikomunista, podporoval s velkým nadšením Hitlerovu politiku nejméně po dobu jednoho roku, a s vnitřním přesvědčením nějakých deset let poté. 21. dubna 1933 byl zvolen rektorem (prezidentem) Freiburské univerzity a vstoupil do nacistické strany 1. května s tím úmyslem, jak později prohlásil, aby zabránil politizaci univerzity. Ve svém inauguračním rektorském proslovu, Die Selbstbehauptung der deutschen Universität (Sebeprosazení německé univerzity), (27. května 1933), vyzýval k reorganizaci univerzity podle hlavních myšlenek nějakých pohledů na nacistickou revoluci. V postavení rektora se osvědčil jako snaživý mluvčí a nástroj nacistické politiky, a to jak doma, tak i v zahraničí.
Heidegger se vzdal postu rektora 23. dubna 1934, ale pokračoval v podporování Hitlerovy politiky. Jeho poznámky v posluchárně naznačují, že fandil německým válečným cílům, nakolik o nich věděl, a to nejméně do porážky u Stalingradu v lednu 1943. Vztah mezi Heideggerovou filosofií a jeho politickými sympatiemi, popřípadě nepřítomnost takového vztahu, byly dlouho předmětem žhavé debaty
Během svého nacistického období Heidegger publikoval relativně málo. Namísto toho strávil tato léta novým promýšlením své filosofie a vyjasněním kritérií, která by měla mít, na obojí se zaměřil a formoval po zbytek svého života. Revize jeho myšlení je nejvíce zjevná ve třech textech, které publikoval mnohem později: (1) pracovní poznámky z let 1936-38, které sebral do Beiträge zur Philosophie. Vom Ereignis (Příspěvky k filosofii: O přivlastňující události), byly publikovány po jeho smrti v roce 1989; (2) dva svazky jeho díla Nietzsche, publikovaného v roce 1961, které obsahují přednášky a poznámky datované od roku 1936 do roku 1946; a (3) ‘Brief über den Humanismus’ („Dopis o humanismu“), napsaný na podzim roku 1946 a publikovaný v roce 1947.
Po válce bylo Heideggerovi zakázáno přednášet kvůli jeho nacistickým aktivitám ve 30. letech 20. století. Nicméně v roce 1950 dostal znovu povolení k přednáškám, a proto příležitostně přednášel na Freiburské univerzitě i jinde. Mezi rokem 1950 a svou smrtí publikoval četná díla, včetně prvních svazků své obsáhlé Gesamtausgabe (Sebraná edice). Zemřel ve svém domě v Zähringenu, Freiburku, 26. května 1976 a byl pohřben ve svém rodném městě v Messkirchu. Jeho literární pozůstalost se uchovává v Německém literárním archívu, a to v Marbachu na Neckaru.
Heidegger, katolík, se oženil s Elfride Petri (1893-1992), luteránkou, a to 21. března 1917. Měli dva syny, oba sloužili ve Wehrmachtu během II. světové války a byli zajati na východní frontě. V únoru roku 1925 Heidegger započal milostnou aféru se svým tehdejším studentem Hannahem Arendtem, která trvala jeden rok. V únoru roku 1950 pokračovali v silném, ale často bouřlivém přátelství, které trvalo až do Arendtovy smrti.
Sheehan, T., translated by Káňa, T. (aktualizace 30. 1. 2021)