Ve smyslu klasické logiky je pravda vlastnost soudu (výroku, věty), kdy se správným sestavením (přitakávajícím či souhlasným nebo popírajícím) dvou pojmů (větný subjekt a větný predikát) má vystihnout stav věci a zpřítomnit v duchu.
Proto máme klasické vyjádření pravdy (např. u Tomáše Akvinského): Veritas est adaequatio intellectus et rei, pravda je připodobnění (měl by se spíše používat výraz soulad, než shoda – Entsprechung je u korespondenční pravdy) ducha (rozumu nebo intelektu) a věci. Při takovémto chápání pravdy se všichni díky Kantovi shodnou. Sporné je, co se má přesněji chápat touto „věcí“ (jsoucnem nebo předmětem), s níž se duch (myšlení, poznání, novodobě vědomí) shoduje. Následuje-li shoda čistě na základě logických zákonů (zvláště principu sporu a základních pravidel logického soudu), tak se může tato (imanentní nebo formální) shoda také nazývat pouhou správností; následuje-li kromě toho shoda na základě smyslově-vnímatelné nebo duchovně-obsažené přítomnosti věci, tak se také mluví o (transcendentní nebo materiální) pravdě, která náleží k pojmu poznání v přísném slova smyslu. Moderní matematická logika chápe pravdu jako „hodnotu“ nějakého výroku (nějaké věty) a vytvořila mimo jiné kromě dvouhodnotové klasické logiky (s pravdivostními hodnotami: pravdivé, nepravdivé) také trojhodnotovou logiku a logiky vícehodnotové.
Halder, A., translated by Káňa, T. (aktulaizace 13. 1. 2021)