Ačkoliv se takoví dřívější myslitelé jako Augustin, Montaigne, Shakespeare a Pascal nazývali existencialisté, tento termín by se měl vyhradit pro volně provázanou skupinu myslitelů poslední doby, kteří zastávali jisté názory, které se velmi rozšířily v devatenáctém století.
Zaprvé tyto názory zahrnují vědecký obraz reality jako sbírky materiálních objektů, bez významu či smyslu a hodnoty, předkládaných ve vzájemném kauzálním vztahu, a zadruhé moderní smysl společnosti jako umělý konstrukt, který stojí nevyhnutelně v rozporu s touhami jedince. Německý idealismus se pokusil potlačit možné důsledky těchto nových idejí, ale idealismus jako takový se zhroutil ve čtyřicátých letech devatenáctého století, a výsledkem byl vzrůstající pocit, že jedinec je nakonec sám bez jakékoli opory v mrazivém univerzu, který je beze smyslu.
Existencialismus se objevil v devatenáctém století společně s romantismem, ale od romantismu se lišil v důležitých ohledech. Jeden příklad za všechny, zatímco se romantismus pokoušel vzbudit smysl pro zapojení jedince do širšího kontextu přirozenosti, první velký existencialista Soeren Kierkegaard měl za to, že lidé jsou na nejzákladnějším stupni osamoceni, „existující jedinci“, kteří nemají k ničemu v tomto světě žádné reálné vztahy. Namísto představy, že tento svět je jejich domovem, se Kierkegaard pokusil pocity jedince umocnit jako úzkost a zoufalství, aby navodil „skok víry“, který by osobu přivedl k vymezujícímu vztahu k Boho-člověku (Kristu).
Friedrich Nietzsche je další postavou, která se obvykle zahrnuje do pantheonu existencialismu, a vycházel z předpokladu, že rozvoj vědy a kritického myšlení v západních dějinách vedl k takovému výsledku, že lidé ztratili schopnost věřit v transcendentní základ pro hodnoty a víru. Když Nietzsche řekl, že „Bůh je mrtev“, myslel tím, že všechny věci, o kterých lidé dříve přemýšleli jako o absolutních – kosmický řád, platónské formy, božská vůle, rozum, historie – se ukázaly, že jsou pouze lidskými konstrukcemi, postrádající jakoukoliv nejvyšší autoritu, která by nám napovídala, jak máme prožít naše životy. Tváří v tvář vzmáhajícímu se „nihilismu“, který byl následkem smrti Boha, se Nietzsche pokusil formulovat vizi zdravé formy života, kterou lidé mohou dosáhnout poté, co se jednou pro vždy zcela vzdali jakékoli víry ve věci absolutní.
Překlad Kierkegaardova díla a objevení Nietzscheho spisů měly nesmírný dopad po první světové válce na německé myšlení. Psychiatr a filosof Karl Jaspers se odvolával na tyto dvě postavy, a tak rozvinul to, co nazval „filosofií existence“. Martin Heidegger, který byl ovlivněn Kierkegaardem, jakož i hnutím nazývaným „filosofie života“ (tehdy spojované se jmény Nietzsche, Wilhelm Dilthey a Henri Bergson), začal své velké dílo Bytí a čas (1927) s „existenciální analytikou“, čímž se pokusil popsat život ze stanoviska konkrétního všedního bytí-ve-světě. Heideggerovo myšlení bylo rovněž ovlivněno fenomenologií Edmunda Husserla, tedy takovým přístupem k filosofii, který zdůrazňuje popis naší zkušenosti jako primární vůči uvažování a teoretizování.
Gabriel Marcel, který pracoval nezávisle ve Francii, stavěl na Bergsonově filosofii tak, aby rozvinul alternativu k dominantní idealistické filosofii, která se vyučovala na univerzitách. Marcel zakládal své reflexe na vlastní zkušenosti života a tvrdil, že lidská bytost se musí chápat jako ztělesněná existence úzce spojená s konkrétní situací. Jelikož nikdy nelze člověka a situaci zcela pochopit rozumem, Marcel je vidí jako součást toho, co nazývá „tajemstvím“. Maurice Merleau-Ponty převzal Marcelovu představu ztělesněného bytí-v-situaci jako základní pro svoji vlastní existenciální fenomenologii. Jean-Paul Sartre vycházel také z Marcelova myšlení, avšak zvláště byl ovlivněn myšlením Husserla a Heideggera. Zdá se, že termín „existencialismus“ nejprve použili ti, kteří kritizovali Sartreho, avšak Sartre a Simone de Beauvoir termín kladně přijali až ve čtyřicátých letech 20. století, když svým kritikům odpovídali. Merleau-Ponty a Albert Camus se nejprve ke hnutí nazývaném existencialismus připojili během jeho rozkvětu po druhé světové válce, ale oba nakonec termín existencialismus odmítli, když se sami od Sartreho distancovali kvůli politicky rozdílným názorům.
Důležitý rozvoj (existencialismu) proběhl také mimo Německo a Francii. Španělský filosof José Ortega y Gasset, který byl ovlivněn Diltheyovou filosofií života, rozvinul množství myšlenek, které se velmi podobají myšlenkám Heideggerovým a jiných existencialistických myslitelů. Romány a krátké povídky ruského spisovatele Fjodora Dostojevského neovlivnily pouze ruské existencialisty jako Nikolaje Berdiajeva, ale také Heideggera, Sartreho a Camuse. Existencialismus měl také velký dopad na jiné oblasti. Hnutí existencialistické teologie zůstává vlivné dodnes, a existencialistická psychoanalýza (zvláště Ludwiga Binswangera, Medarda Bosse a Rollo Maye) nadále vzbuzuje zájem v psychoterapii. Ačkoli existencialismus není už dlouho ústředním hnutím ve filosofii, mnozí z jeho hlavních zastánců jsou nadále významní pro současné filosofické diskuze.
Guignon, Ch. B., translated by Káňa, T. (aktualizace 23. 1. 2021)