„Postmodernismus“ je historickým termínem, který naznačuje něco, co přichází po modernitě; a tak se definice postmodernismu různí v závislosti na tom, co se míní termínem „moderní“.
Pokud „moderní“ odkazuje na umělecké hnutí kolem počátku 20. století – výkvět známý jako „modernismus“ (Pozn. překl.: v češtině se v tomto kontextu používá pro zmíněný umělecký směr spíše slovo moderna. Avšak co je v teologii modernismus, a jaké časové období se tím míní, a v návaznosti na to, co je antimodernistická přísaha – to je otázka složitější.) – pak „postmoderní“ odkazuje na docela místní fenomén v období od poloviny do pozdních let 20. století. Ale když se „moderní“ použije v historickém smyslu, aby ukázalo to, co následovalo po středověku – tedy renesanční kultura a její dopad –, poté „postmoderní“ odkazuje k šířeji rozprostřenému kulturnímu fenoménu v evropské a severoamerické společnosti.
Je-li dáno toto druhé použití termínu „moderní“, postmoderní je pak to, co následuje a proměňuje osobitou renesanční (někdo by dal přednost slovu osvícenskou) modernitu. Termín „postmodernismus“ pak přijímá svůj plný smysl z tohoto širšího smyslu slova modernita. Tady se ukazuje revidovaný posun v systému hodnot a metod, který byl všeobecně stanoven v evropském životě během několika staletí. Zmatek mezi těmito dvěma historickými smysly termínu „moderní“ zkresluje diskuzi o zásadních filosofických, politických a sociálních záležitostech, o které v postmodernismu jde.
Takový zmatek jistě neumenšily a-historické příspěvky nedávné francouzské filosofie, která provedla demystifikaci západní metafyziky zpět až k Platónovi. Tato filosofie, známá jako poststrukturalismus (dekonstrukce?), byla zásadní pro teoretickou diskuzi postmodernismu, avšak s modernismem není identická; historický horizont poststrukturalismu zaujímá časové období tak rozsáhlé, že se prakticky zcela upouští od historie, což vede k diskuzím, které pak potlačují povědomí o postmodernismu či postmodernitě jako historické události. Například Lucie Irigaray a Jacques Derrida se chopily i základů západní filosofie, a tím neomezili svoji kritiku výhradně na moderní evropskou kulturu.
Modernita, definována z výhodného postavení postmodernity, byla kulturní epocha a „epistémé/poznání“ založené na humanistickém přesvědčení či názoru, že svět je jeden. Tento názor, uzákoněný během staletí realistického umění, reprezentační politiky a empirické vědy, by se dal vyjádřit tvrzením, že lze nalézt společný jmenovatel pro všechny názorové a hodnotové systémy: že svět je jednotné pole, vysvětlitelné jediným objasňujícím systémem. Přesto, že se tento názor stále více rozvíjel prostřednictvím sekularistických a materialistických praktik, stával se méně spolehlivý či důvěryhodný svými prohlášeními o všeobecné platnosti. Po renesanci bylo „totalizující“ tvrzení o všeobecné platnosti stále více přenášeno z božství na nekonečnost: zvláště na nekonečnost prostoru a času, jak byly od základu rekonstruovány renesančním uměním a vědou. Postmodernismus je formou zastřešení bez těchto absolutních společných jmenovatelů, zvláště bez neutrálních a sourodých prostředků času a prostoru, které jsou podstatné prostředky modernity a jsou jednotícím prvkem celého pole bádání.
Postmodernismus je jasnou výzvou pro evropskou kulturu, která nabrala svůj směr v renesanci, rozvinula se v 17. století a v osvícenství, a zůstává společnou debatou pro většinu obyvatel západní demokratické společnosti. Postmodernismus je ve filosofii, v umění, ve vědě, v teorii politiky a v sociologii výzvou pro celou kulturu realismu, ztvárnění, humanismu a empirismu. Kritika, kterou vznáší postmodernismus, tak jde až k samému základu osobního, sociálního a institucionálního vymezení. Jeho výzvy vznesené vůči poznání a institucím chybí hlavně na univerzitách.
Ermarth, E. D., translated by Káňa, T. (aktualizace 12. 1. 2021)